Jste člověk, který pro své tělo dělá něco rád, nebo je v tom vždycky trochu přemáhání?

Musím přiznat, že nejsem ten, kdo o sobě říká, že bez cvičení nemůže žít. Vždycky je v tom trochu přemáhání…

 Takhle to máte od dětství?

To samozřejmě ne, od malička jsem byla vedená k pohybu, dělala jsem různé sporty – gymnastiku, atletiku, krasobruslení, chodila jsem tancovat, prostě od každého trošku. Tenkrát se všechno dalo dělat „jen tak“, aniž by z vás hned po půl roce chtěli mít mistra světa, jako to často cítí rodiče dnešních dětí. Myslím, že to není úplně v pořádku, děti mají dělat sport pro zábavu a proto, aby se hýbaly, a v dospělosti si každý najde, co ho baví.

Autor: archiv

 A přece jen – i když nejste sportovec nadšenec, tak takový ten klasický a v podstatě běžný pohyb – pěší turistika, kolo… To taky ne?

Kolo občas, turistika ano, jen na konci musí být nějaký cíl. Musí to mít nějaké smysluplné zakončení. A může to být zmrzlina, pivo a podobně. (smích) Pak jdu ráda. Ale jít někam, dojít tam, otočit se a jít zase zpátky, to mě nebaví.

 A ať už jdete za jakýmkoli cílem, chodíte raději s partou, s přáteli, nebo jste spíš sólo chodec?

Sama chodím ráda třeba po Praze. Prohlížím si, co kde je. My Češi pořád jezdíme do ciziny a obdivujeme tam všechno možné, a pak stačí projít se po Praze, zvednout hlavu… Najednou zjistíte, že tady jsou daleko krásnější věci. Takže po městě chodím ráda sama. Ale když bychom šli na výlet, to jdu samozřejmě raději s kamarády.

 Říkala jste, že nejste typ, který by bez sportu nemohl žít, ale začala jste pravidelně cvičit. Kdy si člověk uvědomí, že by pro sebe v tomto smyslu měl něco dělat?

K cvičení mě přivedly poměrně kruté bolesti zad a vědomí, že když pro své tělo něco neudělám, přestane sloužit, nebude věčně fungovat jen samospádem. Dostala jsem se k Ivaně Davidové, která cvičí pilates, a shodly jsme se na tom, že to by mohla být ta správná cesta na moje záda a všechny bolavé věci, které mě trápí a které jsou mimo jiné důsledkem ježdění v autě. V autě totiž prosedím hodiny a hodiny a najezdit měsíčně několik tisíc kilometrů po D1 není zrovna ozdravovna.

 Když cvičíte, potřebujete, aby na vás někdo dohlížel, třeba instruktor, trenér, aby vás třeba kamarádka donutila k pravidelné docházce? Nebo máte vlastní disciplínu?

Chodím ráda cvičit sama, ale dohled potřebuju a vítám. Ivka každý můj pohyb kontroluje a opravuje. Člověk totiž může cvičit celé hodiny, ale může to dělat špatně a naopak si ublíží. A na to je ten trenér. A i když jsem v životě velmi činorodá, jsem od přírody líný člověk, jako asi většina z nás. (smích) Takže vítám i tu pevnou ruku nad sebou. Když nad vámi někdo stojí a počítá, ať už do dvaceti nebo do padesáti, je vám to vlastně trapné vzdát, abyste nevypadal jako nějaký ubožák. (smích)

 Konkrétně k pilates jste se dostala jak? Existuje mnoho druhů pohybu, které pomohou od bolestí zad, třeba plavání…?

Věděla jsem samozřejmě, že takové cvičení existuje, ale člověk musí dostat nějakou injekci. K Ivce Davidové do Karlína chodí také Ilona Svobodová. Spolu jsme se v šatně bavily o tom, jak strašně mě bolí záda, a ona mě nasměrovala, že jí to pomohlo.

Pilates je prokazatelně jeden z nejzdravějších druhů pohybu… Jak dlouho cvičíte a můžete už po té době říci, jestli pociťujete nějaké změny?

Cvičím opravdu krátce a přišla jsem tam v dost zuboženém stavu, navíc nejsem úplně v kondici, takže postupujeme pomalu. Ale pravda je, že i po těch pár hodinách cítím, že to asi bude správná cesta. Tělo vnímá, že až se to naučí a bude to nějakou chvíli takhle praktikovat, srovná se a začne fungovat, jak má.

 Co je na pilates nejpříjemnější, a je naopak něco, co vám nesedí nebo není příjemné?

Musím popravdě prohlásit, že nepříjemné je pro mě zatím všechno. Ale příjemný je rozhodně fakt, že cítím, že se někam posouvám. Taky to není pohyb, kde se skáče a hopsá – pokud neskáčete celý život, začít skákat v pětapadesáti není úplně ideální. (smích) I z toho důvodu je právě tohle cvičení pro mě ideální, nenamáháte při něm zbytečně partie, které namáhat nemáte.

Autor: archiv

 Ti, kteří pravidelně cvičí, a zejména ti, kteří se věnují takovýmto ne úplně „akčním“ sportům, patří sem třeba i zmiňovaná jóga, tvrdí, že vnímají velmi pozitivní dopad i na psychiku. Cítíte to také?

Je to určitě tak. S psychikou, jak víme, souvisí úplně všechno. Člověk jde i z tohoto cvičení unavený, ale s čistou hlavou. Původně jsem se rozmýšlela právě mezi jógou a pilates, a protože jsem v reálu značně rychlý člověk, až skoro turbo (smích), zdály se mi tyto sporty hrozně pomalé. Ale když se při cvičení na pohyb soustředíte, ten film v hlavě, který se vám v ní pořád promítá a nemůže se zastavit, musíte zkrátka vypnout. Hlavu si tak během cvičení úplně vyčistíte a to je velmi příjemná nadstavba k té fyzické aktivitě.

 Co je k cvičení pilates vlastně potřeba?

Pokud tam někdo nechodí jako na přehlídku, stačí obyčejné oblečení a podložka. Samozřejmě se používají i různé pomůcky. Nafukovací míče různých velikostí, na kterých se cvičí nebo které se podkládají pod záda, různé gumy a podobně, ale to všechno má trenér k dispozici. Podle toho, v jakém přijdete stavu, co vám zrovna je a bolí vás, dovede vybrat právě to cvičení, které je pro vás ten den nejlepší. I to je skvělé, že se nejede podle nějakého mustru, že děláte každou hodinu něco jiného.

Potřebují herci ke svému životu vůbec pohyb? Vždyť jsou obvykle v jednom kole. I vy hrajete, dabujete… Není toho shonu a pohybu už tak dost?

Myslím, že všichni potřebují pohyb. Ale ať jsou to herci nebo kdokoli jiný, potřebují především pohyb cílený. To, že já jsem od rána do večera v jednom kole, pořád někde lítám, neznamená, že jsem v kondici. Jsem sice večer vyčerpaná a unavená, ale není to cvičení.

A kde všude vy v současnosti lítáte?

Lítám v podstatě po celé republice (smích), protože naše divadlo Háta je zájezdové. Diváci nejezdí nikam za námi, naopak my jezdíme za nimi. Po celých Čechách, dokonce i na Slovensko. To je moje hlavní pracovní náplň. Pak mě ještě mohou diváci vidět v Hudebním divadle Karlín v muzikálu Bonnie a Clyde.

Jakou roli si nejvíce užíváte, ať už je tragická, veselá, muzikálová, divadelní?

Mám v podstatě všechny role veselé a ty si člověk musí užívat, i když nechce. (smích) Není vám vždycky do skoku, ale divákům do toho nic není. Na druhou stranu ať už člověk přijede na představení v jakémkoli rozpoložení, když se zvedne opona a je plné hlediště, herec začne fungovat tak nějak automaticky.

Jaké plány máte na léto? Čekají i vás divadelní prázdniny a užijete si je?

Ano, divadelní prázdniny mám a hodlám odpočívat, pokud možno nikam nejezdit. Když mi někdo řekne – pojedeme na výlet, křičím: Já nechci na výlet, nechci sedat do auta a nechci jet po dé jedničce! (smích) Budu si užívat, budu navštěvovat kamarády, na které nemám přes rok čas, takže samozřejmě budu muset někdy sednout i do toho auta a jet na nějakou chalupu. A taky budu jíst a pít, doufám, že se dostanu na chvíli i k moři. Jo, a musím samozřejmě říct, že budu taky cvičit!!! (smích)