7°C
Když se dnes Soni (33) zeptáte, jak na to celé vzpomíná, odpoví, že má tmu. Od chvíle, kdy v lednu 2009 při návratu z dovolené náhle omdlela, si nic z toho, co se odehrávalo pár měsíců poté, nepamatuje. „Buď něco vím z vyprávění, anebo se mi občas odněkud vynoří záblesk vzpomínky,“ říká mladá žena. Vyprávět proto musí ostatní členové rodiny, kterou Blesk navštívil ve Sněžné na Kraslicku.
„Když převezli dceru do vojenské nemocnice v Praze, byli jsme překvapeni, že pár hodin po operaci se probudila a normálně s námi komunikovala. Její první přání bylo, že chce řízek,“ směje se Soňa Bernathová, maminka Soni mladší.
Ošetřující lékař však rodinu varoval, že na radost je ještě příliš brzy a že rozhodne osmý až desátý den. „Tenkrát jsme netušili, co tím myslí,“ povzdechne si.
Z nemocnice rovnou za volant
Během následujícího týdne, těch po mrtvici kritických osmi dnech, se však náhle Soňa ocitla v umělém spánku. „Čtěte, mluvte a střídejte se u nemocné,“ nabádal rodinu lékař. A to také poctivě dělali, jen se nestačili divit, že i během umělého spánku stačila Soňa projevit svůj nezkrotný temperament. „Škubala sebou tak, že ji často museli k lůžku přivazovat,“ potvrzují všichni z rodiny. Přirozená živost Soňu neopustila, ani když si ji přivezli Bernathovi domů, poté, co řekli pobytu své dcery po nejrůznějších ústavech už jednoznačné »dost«. „Nemluvila, nepoznávala slova ani lidi, ale přesto jednou kulhavá vyběhla z domu a posadila se za volant auta,“ popisuje tatínek. Sama Soňa si zážitek nepamatuje, ale přiznává, že v minulosti moc ráda řídila.
Jak zpět do reálného života
Teď už Soňa řídit auto nemůže. Má nepohyblivou levou ruku, potíže s prostorovým viděním a občas zadrhává v řeči. „Nemůžu se například podepsat, protože se nestrefím do papíru,“ říká. Všichni se ale shodnou, že bez důsledné domácí péče by na tom byla podstatně hůř. „Chtěli bychom hlavně vzkázat lidem, ať si svého blízkého po mrtvici vezmou domů, co nejdřív to jde. Ať neházejí flintu do žita a seženou si všechny dostupné informace a terapie, protože pro nemocného je to to nejlepší,“ nabádá Sonina matka. Je to sice běh na dlouhou trať, jak se říká, ale dokladem jejích slov je fakt, že Soňa se dnes, čtyři roky po příhodě, stěhuje do svého domu ve Slaném, kde bude žít jen se svou dcerou Michalkou (10). Rodinná známá a občas i dojíždějící maminka jí budou ku pomoci, všichni ale věří, že aspoň částečná nezávislost jí dopomůže k získání větší sebedůvěry a ještě dokonalejšímu uzdravení.
Rada odborníka: Mluvte, čtěte, polepte byt štítky…
1. V domácím prostředí je nutné procvičování naplánovat, vhodné je využívání Afatického slovníku, což je obrázkový slovník s heslovitým popisem toho, co je na obrázku. Postupně vždy sami pojmenujeme to, co je na obrázku, dále společně s pacientem a nakonec pacient sám. Poté slovo napíšeme tiskacím i psacím písmem. Není vhodné používat dětské knihy, např. Slabikář.
2. Pokud má váš blízký problém vybavit si slova, udělejte mu popisky všeho kolem něj. Nalepovacím štítkem popište »dveře«, »polička«, »skříň« apod.
3. Je vhodné vycházet z dovedností, které měl váš blízký před onemocněním. Pokud například žena ráda vařila, můžeme využívat receptů a ženu nechat vyjmenovat postup přípravy určitého pokrmu.
4. Vhodné je využívání speciálních počítačových programů na podporu i zvukového vnímání slov. S těmito programy vás seznámí logoped.
5. Stále svého blízkého podporujte a chvalte ho za každý úspěch. Poskytujte mu dostatek času k vyjádření. Je třeba postupovat po malých krůčcích, v jednom cvičení se neučte víc než tři pojmy.
VÝZVA!!! VÝZVA!!! VÝZVA!!! VÝZVA!!! VÝZVA!!! Vyhráli jste nad zákeřnou nemocí? Převrátila vám choroba život vzhůru nohama? A přesto jste dokázali zvednout hlavu a začít znova? Podělte se o svůj příběh s dalšími čtenáři Blesku a napište nám na julie.ravingerova@blesk.cz. Vybrané příběhy odměníme 500 Kč!
