Babiččina krabička
No, to jsem možná trochu přehnala, protože ani moje, a natož pak vaše babičky, nežily v bukolické idyle a neslavily vánoce za svitu petrolejky, ale budiž. Čechové měli své vánoční magické praktiky a nezmínit je vůbec by byla hrubá neúcta ke kořenům i kořínkům, ze kterých jsme povstali. Upozorňuju ovšem, že většina lidových „zvědných“ metod se zaměřovala hlavně na to, kdo do roka umře, případně kdo se do roka vdá, takže se nedají slabším náturám doporučit s čistým svědomím.

Čím se tedy můžete bavit (případně deprimovat příbuzné) o Štědrém dnu?

Lití olova – malý kus olova roztavíme a pak vlijeme do nádoby se studenou vodou. Podle tvaru soudíme, co nás čeká. Tato metoda není depresivní, hodí se pro manuálně zručné a lidi s představivostí. Vzhledem k tomu, že olovo většinou ztuhne v tvar velmi surrealistický, nehrozí zklamání.

Krájení jablka už je praktikou poněkud morbidnějšího rázu. Překrojíme jablko v půli, ovšem napříč. Pokud jsou jádra jablka uspřádána do tvaru hvězdy, všichni přítomní se do roka živí a zdraví sejdou, pokud tvoří kříž, někdo zemře, nebo těžce onemocní.

Další metodou, poněkud připomínající tu anglickou s vánočním pudingem, bylo „hádání ze sedmi hrnků“. Na stůl se postavilo dnem vzhůru sedm hrnků, z nichž šest něco skrývalo - prsten, svíčku, chléb, penízek, obrázek dítěte a růženec. Sedmý hrníček zůstal prázdný. Toho, kdo odkryl hrníček s prstýnkem, čekala svatba. Kdo se svíčkou, měl mít celý rok důvod k úsměvu, kdo s chlebem, toho se mělo držet štěstí, kdo s penízkem, měl mít dostatek peněz, kdo s obrázkem dítěte, tomu se mělo do roka robě narodit, kdo s růžencem, měl se zaslíbit církvi. A kdo odkryl prázdný, vypustil mizérii, která ho pak stíhala po celý rok. Povzbudivá kratochvíle, jen co je pravda.

Dobře známou zábavou je i pouštění skořápkových lodiček. V méně strašidelné verzi se praví, že komu plavidlo ze skořápky vlašského ořechu pluje u kraje umyvadla, zůstane doma, komu ve středu, vydá se na cesty. No a co myslíte, že se stane tomu, komu se skořápka potopí? Ano, správně, do roka se setká se Smrťem. Zdá se, že naši předkové byli předpovídáním smrti o Vánocích fascinováni.

Opravdu hororovou zábavou je štědrovečerní sledování stínů. Ten, jehož stín je bez hlavy… já už to snad ani nebudu znovu psát. Jistě, do roka na prkně.

Vysekávat led a zírat do hlubiny vás nebudu posílat, to za mě udělal už kolega Erben. Ostatně, lézt o Vánocích na zamrzlé plochy zavání Smrťem samo o sobě.

A pokud ještě nemáte dost děsivé atmosféry, na závěr jedna vdávací praktika. Svobodné dívky házejí střevícem přes hlavu. Obrátí-li se patou ke dveřím, zůstanou doma. Obrátí-li se špičkou ke dveřím, provdají se a odejdou. S alternativou, že by se provdaly a neodešly, zdá se, pověra nepočítá.

Slunovrat uctívačů jmelí
Pobavili jsme se prostonárodními zvyky, ale hledači duchovní atmosféry zůstali neuspokojeni, slunovrat nevyužit, staří bohové nepovšimnuti? Půjdeme tedy dál proti proudu času, abychom navštívili oslavu keltskou.

Meán Geimhridh  (Druidové nazývali tento svátek Alban Arthuan) – zimní slunovrat ve znamení boje slunce a temné síly, který probíhá celou zimu. Po zimním slunovratu začínají paprsky slunce vítězit.

Na polích se zapalují ohně, lidé hlasitě „připíjejí na zdraví“ obilí a ovocným stromům i dobytku. Na roh býka se věší švestkový koláč a pak se zvíře polévá pivem, dokud koláč neodhodí. Pokud spadne před něj, bude nadcházející rok úspěšný a sklizeň bohatá.

V hlavním ohništi domu (jak vidíte, dodržovat keltské zvyky vyžaduje solidní topné těleso) se slavnostně zapaluje vánoční poleno. To musí být buď ze stromu, který patří vlastníkovi domu (poněkud komplikované pro dnešní dobu), nebo darem od přítele, nikdy ne z koupeného dříví. Přitáhne se do domu, ozdobí zelení, polije pivem nebo moštem a posype moukou. Teprve pak může být zapáleno a k jeho zapálení je použit zbytek z loňského vánočního polena. Hořet smí 12 dní, pak je obřadně uhašeno. Vhodné je jasanové, dubové a bukové dřevo. Popel se vmíchává do vody pro dobytek, nespálený kus se připevní k pluhu, aby žehnal půdě, část popela se vmíchává i do jarního osiva.

Ti z nás, kdož nejsou zemědělci, si z téhle části oslav příliš nevezmou, ale obejít přátele s košíkem jablek ozdobených hřebíčkem, to lze. Košík by měl být ozdoben chvojím a slámou a poprášený moukou. Jablko symbolizuje slunce, chvojí nesmrtelnost přírody a sláma žně – konečné vítězství slunce, světla a života.

Keltové nebo ne, vánoční čas je pro náš Čechy spojen se jmelím, můžeme k němu ovšem, v duchu keltských zvyků, přidat i cesmínu a břečťan. Vyzdobený dům je pak připraven k přijetí přírodních duchů, hledajících útočiště před mrazem. Větvička cesmíny zůstává v domě pro štěstí po celý rok.

A k jakým božstvům se Keltové obraceli v době zimního slunovratu? Především k Dagdovi, Velkému otci a jeho dceři Brighid, patronce druidů a bardů, bohyni lékařství, kovářství, hudby a poezie.

Novopohanský kult Wicca, který vychází ze starých náboženství, slaví zimní slunovrat pod názvem Yule a oslavy jsou inspirovány zejména  keltskými a germánskými tradicemi.

Byliny pro dlouhou noc
Každý svátek má své barvy i rostliny, a pokud se pro vás kouzlo vánočních bylin nekončí s pozlaceným jmelím, je dobře o nich něco vědět.

Jalovec u nás nemá jako vánoční bylina velkou tradici, ale to není důvod, proč jím třeba neozdobit stůl. Odráží totiž zlá kouzla a prokletí a to se v hektické atmosféře Vánoc hodí.                                                                                                  

Borovice o Vánocích nemusí vejít do domu jen ve formě vánočního stromku. Pokud vám nazdobená borovička k vašemu „pohanskému“ svátku neladí, svažte z borového chvojí věnec. Borovicové chvojí přináší radost a uzdravení a jako všechny rostliny s ostrými hroty chrání dům.

No a konečně i břečťan je rostlinou ochrannou a štěstí přinášející.

Pokud jde o barvy, nikoho asi nepřekvapí, že k zimním svátkům patří zelená, nachová a bílá, při svých rostlinných „aranžmá“ na to nezapomínejte. I pálené svíce by měly být v příslušných barvách.

A vůně? I když purpura a františek má něco do sebe, z magického hlediska sluší slunovratu spíš kadidlo a rozmarýn.

Ze složení vánočního herbáře můžeme soudit, že naši předkové považovali čas kolem zimního slunovratu za velmi nebezpečný a hleděli se proti nepřízni zlých sil dobře pojistit. Vánoce ani v dnešní době ovšem nejsou bez rizik. Spíš než kýžená idyla a klid pod bílým příkrovem dostihují nešťastné obyvatelstvo nemilosrdně obehrávané koledy, stres přecpaných ulic a pocit viny z chybějících dárků. Rodiny se hádají, matky nervově hroutí, otcové odcházejí a osamělí se věší. Povinné štěstí a láska je velmi stresující, všeobjímající reklama na rodinou pohodu rovnou likvidační. Pokud to dokážete, vydejte se tedy raději do parku natrhat cesmínu a doufejte, že staří bohové a ochranné rostliny zažehnají hněv vašich blízkých, kteří vás původně poslali do supermarketu pro strouhanku.

Tak, moji milí, přežije a užijte slunovrat, Vánoce, nebo jakkoli jinak zimní svátek nazýváte, ve zdraví. A pokud budete mít pocit, že podléháte útoku výloh se soby a kolovrátku vánočních songů, vzpomeňte na dobu, kdy básník o zimě napsal:

Chlad, Chlad!

Chladný dnes večer je širý Moylurg.

Výš leží sníh než hřbety hor.

Jelenům krmě nedosažitelná.

(Dillon, raná irská literatura)