Kyperská svatba? Radost pro tisíce hostů! Nechte se pozvat i vy!

Tradiční kyperská svatba je velká. Hodně velká. I když je malá, scházejí se na ní stovky svatebčanů. Mnohem častěji se ale hosté počítají na tisíce. Redaktor Nedělního Blesku byl jedním z nich.

Přípravy

Přípravy trvají bezmála rok. Nejenže je potřeba všechno objednat, zajistit, koupit, půjčit, vytisknout, ale především je třeba hosty pozvat, což nedělá s tříměsíčním předstihem jen ženich s nevěstou, ale také jejich rodiče.

Postupně se obcházejí příbuzní (včetně všech tetiček, o kterých mnozí nikdy neslyšeli a zase dlouho neuslyší), známí, spolupracovníci i obchodní partneři a všem se osobně předávají pozvánky na ten významný den, kterým bývá sobota, méně často neděle.

Jinými slovy: Kypřané se neptají, co děláte v sobotu, ale na čí stavbu nebo spíše svatby jdete. Většinou jich musí – když už jsou zváni – zvládnout několik.

Den D

V den D se jedna část příbuzných schází u ženicha, druhá u nevěsty. Zde se začíná (tak jako u nás) jíst (ve velkém) a pít. Obléká se nevěsta – zásadně do bílého, k čemuž hraje hudba a také se tančí, totéž se děje v domě ženicha, který je holičem zbaven vousů. Mimochodem, nikdy nemá oblek černý, to je zde barva smutku.

Poté se přejíždí ke kostelu. V čele průvodu jdou hudebníci, za nimi nevěsta se svědkyní a svými rodiči, následují další pozvaní, respektive svědci – je běžné, že jich je 100 i více, nicméně nejdůležitější je první svědkyně – kuméra a první svědek – kumbáros, jak se jim pak říká i v běžném životě. Před kostelem si ženich převezme nevěstu od otce a společně vchází do kostela.

Představte si, že venku je 35 stupňů a do kostela s kapacitou 100 lidí se jich nacpe 250 a hodinu a půl se tu tísní. Narychlo donesený ventilátor ovívající nevěstu s ženichem moc nepomáhá, takže konec obřadu je pro všechny vysvobozením. Hází se rýže a kytka a rozdává kombonieres kufetes – balíček s mandličkami v cukru.

Místo svatby

Svatební hostiny se na Kypru konají na třech místech: na velkých travnatých plochách – většinou vesnických fotbalových hřištích, ve speciálních halách, ale nejčastěji v hotelových komplexech na pobřeží, které mají dostatečně velké zahrady, potřebný počet číšníků a velký sál.

Naše kolona se přesouvá k hotelu na okraji přímořského městečka Paphos, které je na seznamu UNESCO. Na vyzdobené hotelové zahradě už je všechno nachystáno – stoly se prohýbají pod jednohubkami, špízy, kuličkami z mletého masa, jakýmisi hamburgery, toasty, i sladkostmi, skleničky se plní džusy i vínem, atmosféru dotváří hudebníci.

Nevěsta s ženichem, jejich rodiče a svědci si to ale moc neužijí – přišel čas přijímat gratulace. A tak stojí, podávají ruce, rozdávají úsměvy i polibky a přijímají dary.

Peníze

Tedy dary... Předávají se obálky – v každé je přání, finanční obnos a vizitka. Do svatební knihy se následně zapíše, kdo přišel a kolik dal – až členové obdarované rodiny půjdou na svatby dárců, měli by dát minimálně tolik, kolik sami dostali.

Gratulace trvají hodiny, během nichž se osazenstvo svatby proměňuje – většina přijde, pogratuluje, pozdraví se se známými, něco málo ochutná a odchází (ano, na další svatbu.)

Do konce rautu, tedy do setmění, zůstává jen rodina a nejbližší přátelé – i tak je to ale několik set lidí!

Dobrá rada: Nikdy se nenacpěte tím, co se právě nabízí. Když už jsem nabyl přesvědčení, že je sláva u konce, otevřely se dveře jídelny snad pro 400 hostů a teprve začala večeře. Co večeře, lukolské hody! Jen namátkou: krevety, ryby, šunka, špízy, mleté, skopové, spousta příloh a hodně zeleniny, sladkosti, ovoce…

A pak se tančí, jak muzikanti hrají. Tanci novomanželů se říká plúmisma, v jeho průběhu se na oblečení nevěsty i ženicha špendlí bankovky, někdy se připevňují i šperky – náušnice, prsteny, řetízky…)

Tradičně se ve velkém rozbíjejí talíře, což ale personál moc rád nevidí a tak se nahrazují ubrousky. A pak se až do rána tancuje a pije a zpívá a jí a zase tancuje a nakonec se jde po východu slunce spát. Svatba je u konce. Ale je konec i hodování?

Druhá hostina

Večer jsem pozván na »drobné posvatební setkání« do typické vesnické taverny.  Schází se nás tu asi 50 – ženich, nevěsta, jejich rodiče, sourozenci a nejbližší kamarádi, jejich partneři. Stůl se plní kyperskými specialitami – nechybí grilovaný sýr Chaloumi, špízy, kuličky z mletého masa, mísy zeleniny, grilované ryby, sladkosti.

To, co by v Česku vydalo na celou svatbu, tady bylo jen takovým přídavkem. A to je dost možné, že ani tohle nebyl konec, jenže už bylo nutné vydat se na letiště…

A jak žijí novomanželé nyní, tři roky po svatbě? Jako v pohádce. Mají se rádi a co nevidět k nim přiletí čáp… Nebo snad vrána?