Volant a řídítka máte moc rád, to se o vás dobře ví. Jak dlouho už trvá tahle láska?

Řízení si užívám od osmnácti, takže dlouho. Dokonce už na vojně jsem dělal šoféra, protože mě to zkrátka bavilo. S vejtřaskou jsem se naučil podřazovat, dvakrát při tom vyšlápnout spojku – takže zvládnu řídit všechno.

Usedáte do auta, i když nikam nemusíte?

Jasně. Jezdím sice hlavně kvůli profesi, ale o víkendu si klidně vyjedu jen tak pro radost. Mám k tomu doma dvě ohromné libůstky: Porsche 928 S4 a Mercedes-Benz 380 SL Panamerica.

Pěkné kousky. První auto asi bylo obyčejnější, že?

Jasně. Od osmnácti, kdy jsem si za tři stovky udělal řidičák, jsem s tátovým svolením dával první
kilometry na rodinném Wartburgu 353.

V dotazníku, který nám vyplnila celá skupina Kabát, září počet vašich aut: 30. Které automobily to třeba byly?

Bylo jich dokonce víc než třicet. Když jsem se osamostatnil od rodičů, prvním autem byl žigulík dvanáctistovka. Pak se mi dařilo šetřit si a vydělat na další. Prvním sporťákem byl Opel Manta s manuální čtyřstupňovou převodovkou a červenými pásy Recaro. Moc rád vzpomínám také na pětkový Golf 2.8. Když se otevřely hranice, splnil jsem si sen s prvním Jeepem Grand Cherokee, pak jsem vystřídal pár bavoráků. Nakonec jsem zakotvil u mercedesů, teď mám GLS. Ovšem na loňském turné jsem řídil nejvíc dodávku: Ford Connect Tourneo.

To řídíte na turné sami?

Většinou nás vozí řidič, protože zejména po koncertech by návraty nemusely být úplně bezpečné. Máme to rozdělené na auto kuřáků, což jsou Tomáš Krulich, Radek Hurčík a Milan Špalek a v autě nekuřáků sedávám s Otou Váňou. Když je ale potřeba, vystřídám služebního řidiče, protože nemám touhu v autě spát. Naopak rád cestuji v noci, kdy je provoz volnější a víc si můžu řízení užít.

Zvládáte se za volantem i učit, opakovat texty?

Jasně. Ne že bych zpíval, ale texty k písničkám si nazpívám doma ve studiu a když jedu v autě, pouštím je tak dlouho, až si je zapamatuji. Bývám ve voze sám, s kapelou cestujeme společně pouze při koncertním turné.

Rádio, CD je celkem běžná výbava auta už roky. Ale co další moderní vymoženosti automobilů? Využíváte?

Snažím se to nepřehánět. Jsou věci, které člověku zpříjemní život, například automatická převodovka. Ovšem někdy je toho všechno až moc a ubírá to na pozornosti, což není dobře.

Tato příloha se jmenuje Rodinný automobil, což značí nejen pro muže, ale i pro ženy. Jak na ně za volantem nahlížíte?

Jako rovný k rovnému. Mám ve svém okolí „umělce“, kteří jedou čtyřicet kilometrů na trojku a nejsou tam schopni zařadit čtyřku v autě s pěti šesti rychlostmi. Takoví lidé jsou na zabití nebo na automatickou převodovku. Naopak na dálnici řídí ženy, které mi ujedou. A naopak chlapi, kteří v rychlém pruhu neuhnou, ani když je vytroubím dohlucha.

Co vám ještě vadí na silnicích?

Především bezohlednost. Občas mívám pocit, někteří řidiči vůbec nevědí, k čemu slouží zpětná zrcátka. Jezdím dost, člověk toho hodně zažije. Nedávno jsem viděl ženu, která měla vzadu dvě děti a řídila se sluchátky na uších. To mi hlava nebere. Vždyť nemůže slyšet, co se děje při jízdě kolem ní nebo když jí dítě začne brečet. Být policistou, za některé přestupky bych bral papíry na rok – a žádná diskuse. Řada řidičů by si potom uvědomila, co dělá špatně.

Když jste narazil na policisty, jaké zkušenosti s nimi máte?

Snažím se jim práci co nejméně komplikovat. Pamatuji roky, kdy jsem byl arogantní, protože mi všechno kolem vadilo. Posledních patnáct let se chovám slušně a pokud jedu rychle, přiznám to. Mám zkušenosti, že když na příslušníka nenastoupíte arogantně, vyplatí se to.

Nedostanete pokutu?

Samozřejmě tomu neuniknu, ale chováme se oba k sobě slušně. Člověk by si měl občas uvědomit, jak by vystupoval, kdyby byl v jejich situaci. Nemají to jednoduché.

Při vašem nadšení pro řízení se nabízí otázka, zda byste si nechtěl vyzkoušet závodní volant.

Motoristický sport mě baví spíše v terénní podobě. Největší nadšení ve mně vzbuzuje rallye, protože umět řídit auto na neustále se měnícím povrchu je obdivuhodné. Mám ovšem velký respekt ke všem závodníkům. Dokážu si představit, že řídit jakékoliv auto vyžaduje velký kumšt, rychlou reakci a nápor na psychiku.

Co byste poradil řidičům?

No, v Rusku jsem byl a padesát mi bylo taky, ale na kázání jsem nikdy moc nebyl. Člověk nikdy neví, co se mu v nejbližší době může stát, a neměl by zbytečně moc kádrovat lidi ve svém okolí.

Fotogalerie
4 fotografie

DOPORUČUJEME