Když je chlap zapáleným řidičem a motoristickým nadšencem ve všech směrech, je radost ho poslouchat. Ondřej jím je. A navíc o tom umí poutavě vyprávět.

Jaké to bylo pro devítiletého chlapce řídit nádhernou Pragu v Arabele?

Majitel byl nesvůj, když mě viděl: kluka, co vypadal sotva na šest. V autě jsem musel sedět úplně na hraně sedačky, abych dosáhl na pedály. Měl jsem něco okoukané od táty a snažil se to napodobovat. Zpočátku byl problém, abych se rozjel, ale později se mi povedlo zařadit i dvojku. Velký výkon!

Šoféroval jste ve všech záběrech?

Jo. Výjimkou byly jen dlouhé dialogy, kde muselo auto zůstat v klidu. Takže nás táhli na tyči.

Co scéna, jak se probouráte do perníkové chaloupky?

Ta se odehrávala v ateliérech na Barrandově. A netáhli mě na tyči, ale na laně.

Co další autozkušenosti z  natáčení?

Našla by se jich řada. Ovšem ačkoliv nejsem numerolog, mám kladný vztah k číslu osm v jakékoliv podobě. A hodně vzpomínám na vůz Renault 8 Gordini, ve kterém mě vozili v rámci filmu Maska. Hrál jsem tam chlapce postiženého výbuchem bomby. Točilo se s ním několik dnů a filmové rodiče mi hráli Luděk Munzar a Jana Preissová.

Před námi ale leží ještě starší fotka: váš dědeček na motorce se sajdkárou. Máte řízení v genech, že?

Aby ne! Dědeček z tatínkovy strany Jaroslav Kepka byl ve dvacátých a třicátých letech minulého století zkušebním komisařem pro Plzeňský kraj. V praxi to znamenalo, že přezkušoval adepty na řidičské průkazy a rozhodoval, zda jsou způsobilí získat vůdčí list. Byl to velký motoristický nadšenec a s babičkou Andělkou tehdy hodně cestovali. Nejprve to bylo s pětistovkou Harley-Davidson, a když děda usoudil, že nemá potřebný výkon, pořídil sedmsetpadesátku.

Auta ne?

Ale ano. S babičkou měli Pragu Piccolo, kterou tehdy dojeli až do dnešního Chorvatska. Prý tam za jednu korunu pořídili večeři. S úsměvem vzpomínám, jak babička s velkým zaujetím vyprávěla, že cestou z Plzně do Prahy potkali dokonce dva automobily!

Jak tyhle skvosty dopadly?

Když začala druhá světová válka, musel děda fašistům odevzdat kola od auta a bohužel koncem války byla pragovka zničena při bombardování. Harley zmizel beze stopy.

Co rodiče?

Maminčin tatínek bydlel v brněnské části Kohoutovice. Když jsme s kamarády vylezli na jeho včelíny, byla možnost sledovat motorky při závodech mistrovství světa. A jelikož to bylo koncem srpna, pro mě to vždy představovalo symbol konce prázdnin. Rodiče mě také brávali na pražský stadion Na Markétě na plochou dráhu - tu se snažím sledovat dodnes. Hodně mě taky zajímala Formule 1.

Čím je pro vás auto dneska?

Autem se nejenom přepravuji do míst, kam potřebuji, ale mám ho také jako kancelář a sedadlo spolujezdce bývá jako pracovní stůl. Mám na něm notebook, se kterým pracuji, když někde zastavím. Také samozřejmě používám handsfree. Takže shrnuto, dávám přednost vnitřnímu pohodlí před nějakou vychytávkou na motoru.

Kolik kilometrů najezdíte ročně?

Kolem čtyřiceti tisíc. Jezdím hodně po republice, vyrážím i do Alp na lyže nebo pracovně do zahraničí. V takových případech si naplánuji cestu tak, abych se podíval do zajímavých míst v okolí. Autem, samozřejmě.

Učíte se za volantem i herecké texty?

Mám zkušenosti, že se to dá. Maminka Gabriela Vránová mě naučila zajímavou metodu. Na MP3 si připravit text, ve kterém jsou hlasy kolegů, a já mám čas pouze na svou repliku. Pokud nestíhám, je to smůla, protože text běží neúprosně dál. V takovém případě musím zastavit a vrátit nahrávku zpátky.

Mluvíte o mamince. Jaký máte názor na ženy za volantem?

Rozhodně si nemyslím, že by byly v principu horší než muži. Pravda, existuje pár zásadních rozdílů v porovnání s nimi, kterými se za volantem projevují.

Co máte na mysli?

I když existují výjimky, ženám všeobecně chybí více deskriptivní představivosti o prostoru, do kterého parkují. A pak mívám pocit, že jsou zahleděny do situace, která se děje před nimi, a nevnímají okolí. Na druhou stranu bývají při řízení klidnější. Pokud někdo propadá za volantem rychle a často návalům hysterie a vzteku, jsou to jednoznačně muži.

Co máte v autě nejraději?

Vzhledem k častému a dlouhému cestování dávám přednost pohodlným sedadlům a kvůli potížím s páteří také bederním opěrkám. Za významnou výhodu považuji světlomety kopírující směr, jakým jedete. A k tomu mlhovky, které osvětlují prostor vedle auta. V neposlední řadě mám samozřejmě rád výkonnou audiosoustavu, kterou v autě často z pracovních důvodů používám.

Co zkušenosti s policisty?

Stává se mi, že mě nebo dříve i maminku poznávají. Dříve měli snahu pokutu nedat, ale teď už je situace jiná. Mám však naštěstí zkušenosti, že i když pokutu dají, chovají se korektně, žádná slovní agresivita.

Divíte se?

Samotným policistům ztěžuje jejich práci spousta nesmyslných vyhlášek a omezení. Vezměte si, kolikrát vidíme jako řidiči u silnic dopravní značky, kde nechápeme, co právě tam dělají? Bohužel v Česku chybí respekt k dodržování zákonů, což se logicky projevuje na silnicích.

Co vás zlobí nejvíc?

Bohužel mívám často pocit, že řidiči se na silnicích chovají jako samostatná jednotka zahleděná do sebe. Teď jsem tady já a všechno ostatní musí jít stranou! Naprosto běžně zažívám, jak se šoféři napojují na provoz při výjezdu na dálnici. A ještě jedna věc mi vadí. Jak si může někdo dovolit jezdit v levém pruhu a z principu nerespektovat rychlejší vozy?

Jak je to v zahraničí?

Na západ, sever nebo jih od našich hranic mají větší respekt k pravidlům a zákonům. I když třeba v Římě spousta šoférů troubí, neznamená to, že jsou magoři, ale je to kolorit dané země.

Spoléháte jen na čtyři kola, nebo jste si vyzkoušel i dvě?

Mám skútr stopětadvacítku, se kterým se zejména v létě dostávám po Praze skrz řadu dopravních kolapsů. Potkala mě ovšem i situace, na kterou nejsem zrovna pyšný.

Copak?

Předjížděl jsem kamion ve sto dvaceti. Za mnou auta, řidič vedle mi to dával sežrat, že ho nepředjedu. Ale nakonec se to povedlo a ulevilo se mi jak už dlouho ne. Tahle lekce byla dost drsná, ale prošla naštěstí bez následků. Budu si ji však hodně dlouho pamatovat.

 

 

Fotogalerie
5 fotografií