8°C
Vy, auta a silnice – jak to spolu máte?
Při cestách za prací, třeba po slavné-neslavné D1, auto využívám hlavně prakticky. Pokud ovšem jedu někam za zábavou, na hory nebo na dovolenou, vybírám si silnice málo frekventované a jízdu si vychutnávám.
Učíte se při takovém užívání třeba i texty?
Několikrát jsem to zkoušel a jednou to málem skončilo tragicky. Přehlédl jsem mírnou zatáčku, vjel do protisměru a málem spadl ze svahu. Od té doby nic takového nedělám a za volantem se věnuji pouze řízení. Zlomek sekundy, který vám může změnit život, se nedá nikdy vrátit. To je třeba mít neustále na paměti!
Šlo tedy o první a poslední varování?
V mém případě už bylo bohužel druhé. První přišlo cestou domů z natáčení v Chorvatsku. Cítil jsem, že na mě jde spánek. Vinou vlastní hlouposti jsem nezastavil a nezdříml si. Probudil mě až náraz na obrubník chodníku. Šedesát metrů před sebou jsem uviděl dvě děti, které šly s aktovkami do školy. Tyhle zkušenosti mě dostatečně vyučily. Už nehodlám pokoušet osud. Když člověk poškodí sám sebe, budiž, je to jeho hloupost. Ovšem představa, že bych mohl ublížit někomu jinému, je pro mě hodně důrazným varováním.
Pustíte za volant i někoho jiného, nebo musíte vždy řídit?
Existuje velmi málo řidičů nebo řidiček, vedle kterých v klidu usednu do auta. Musím vědět, že se stejně jako já snaží striktně dodržovat předpisy, i když zdánlivě nic nehrozí. A pokud si vedle takového člověka sednu, do řízení už mu nemluvím. Sám to nemám rád, tak to jiným nedělám.
Kdy jste řídil poprvé?
Ještě dříve, než jsem oficiálně směl.
Jak k tomu došlo?
Ve filmu Díky za každé nové ráno z roku 1994 na dálnici nedaleko Curychu. Odehrálo se to v době, kdy jsem ještě neměl řidičák, ale nešlo jinak.
O jaké se jednalo auto?
O Volkswagen Brouk s konstrukcí pro kameru, takže z auta nebylo vidět skoro nic. Párkrát mě napadlo, že vylezu a uteču. Naštěstí vedle seděla Ivana Chýlková. Stále mě uklidňovala. Díky ní jsme tu scénu dotočili.
Ale bylo vám už třicet. Vás dříve auta nezajímala?
Jako kluka mě fascinovala formule 1, tehdy jezdili Jackie Stewart, Emerson Fittipaldi nebo Niki Lauda. Když to srovnám s dnešní dobou, připadalo mi to jako opravdové závodění. Dnes to někdy vypadá jako souboj ufonů a dostihy v tom, kdo nasype do ježdění více peněz. Vážím si pro to úspěchu každého českého závodníka, který bojuje proti mnohdy nesrovnatelným podmínkám ekonomicky silnějších soupeřů.
Na jakém autě jste začal naplno?
S Fiatem Tipo z bazaru. Nikdy mě nenechal ve štychu! Po něm následoval hyundai a pak Škoda Fabia, ke které se váže zvláštní historka ze Švédska.
O co šlo?
S partnerkou jsme byli na zimní dovolené a neměl jsem sněhové řetězy. V jedné zatáčce se mi povedlo urazit blinkr a v nejbližším městě nebyl značkový servis, ale pouze Scania. Jejich mechanik mi pomohl a nic za to nechtěl. Já mu dal do overalu dvě stě švédských korun, a než jsme stačili odjet, přišel za námi manažer opravny. Hodil mi peníze zpátky se slovy, abych se už nikdy nevracel. Přiznávám, že jsem se tehdy dost styděl. Pochopil jsem, jak si tamní lidé váží práce a neriskují její ztrátu tím, že si vezmou peníze bokem.
A co policisté?
Ačkoliv se snažím jezdit podle předpisů, sem tam pokutu zaplatím. Ať už za mírně překročenou rychlost, telefonování za volantem, nebo za vjetí do jednosměrné ulice, která byla dříve obousměrná. V takových situacích nesmlouvám a hned zaplatím. Bohužel jsou však chvíle, kdy rezolutně nesouhlasím.
Konkrétně?
Jednou v neděli dopoledne jsem zaparkoval na liduprázdném náměstí v Jablonném v Podještědí. Bylo to tři metry před přechodem pro chodce a jen jsem si odskočil do bankomatu. Přišli dva policisté a začali mě kádrovat, že dostanu tisíc korun pokuty a dva body. A pořád dokola. To už mi přišlo hloupé, začal jsem být slovně důrazný, a když nepřestali, došlo bohužel i na nějakou nadávku. A nebyla to bohužel jediná smutná zkušenost.
Povídejte!
Jel jsem jednou se zapnutým tempomatem padesát. Příslušníci tvrdili, že mi naměřili dvaašedesát. Psal jsem si s nimi dopisy, odmítal zaplatit, až došlo na exekutora. Místo tisícovky na místě mě tahle zkušenost stála sedmnáct tisíc.
Takže český provoz nic moc?
To zas ne. Nedávno jsem byl
v Kambodži. Mám to tam rád, stejně jako Vietnam, Barmu a Laos. Kdo ale zažil tamní komunikace, našim silničářům odpustí. Řídit v Česku je proti tomu zlaté! Třeba úsek z Phnomphenu do Ankorvatu, který je dlouhý dvě stě čtyřicet kilometrů, jedete sedmnáct hodin. Často utrhané krajnice, spousta vody, která silnici podemílá – to jsou zážitky, na něž se nedá zapomenout. Stejně jako s režisérem Petrem Slavíkem a jeho rodinou v Indonésii. Tam jsme si pronajali džíp a v monzunu jeli šedesát kilometrů sedm hodin. Nebylo na krok vidět a museli jsme v levostranném provozu dávat pozor na neskutečné množství cyklistů a lidí na skútrech.
Jezdíte opravdu hodně. Kolik kilometrů ročně?
Padesát tisíc jako řidič. Když k tomu připočtu ty na sedadle spolujezdce, přiblížím se stovce.
Někteří diváci si vás pamatují z filmu „Zemský ráj to na pohled“, kde vám scéna ukládala opravit závadu na autě. Jak to máte reálně?
Jsem antitechnický typ člověka. Čili nejsem vůbec manuálně zručný. Umím zkontrolovat stav oleje, dolít vodu do ostřikovačů a jednou jsem u auta měnil dvě a půl hodiny žárovku. Je to důsledek doby: podle mého jsou už současná auta stavěná tak, že v drtivé většině případů vyžadují zásah odborníků v servisu.
Jste příznivcem této moderní doby?
Rozhodně se mi zamlouvá tempomat, za volantem si odpočinu, a ještě mi koriguje spotřebu. Na druhou stranu může otupit soustředění na jízdu. Zamlouvají se mi například také dešťové senzory, které spustí stěrače. Naopak se mi nelíbí xenonové světlomety ani bezohlednost některých řidičů, kteří nevypínají dálková světla. Jsem světloplachý člověk a při řízení v šeru nebo v noci musím používat dioptrické brýle. Pokud potkám auto s ostrými světly, mívám velké problémy.
A automat?
Musím se přiznat, že jsem časem zlenivěl a začal hodně využívat vozy s automatickou převodovkou. Ale pak zvítězil návrat ke kořenům, tudíž vztah k manuální převodovce. To je pro mě pravé řízení.
Miroslav Etzler
- Herec, který loni oslavil padesátiny, účinkoval ve více než šedesáti filmech a pořadech.
- Během natáčení filmu Díky za každé nové ráno (1994) také poprvé řídil auto – a rovnou v cizině: ve Švýcarsku. Mimo Česko se najezdí autem dost: třeba v Kambodži, Vietnamu, Barmě, Laosu nebo Indonésii.
- Mezi jeho další populární filmy patří Čas sluhů (1989), Mazaný Filip (2003), Jak se krotí krokodýli (2006), Bestiář (2007), Zemský ráj to na pohled (2009), Ulovit miliardáře (2009), Hranaři (2011), Láska, soudruhu (2013) nebo Gangster Ka (2015).
- V televizi je známý třeba ze seriálů Pojišťovna štěstí či Cesty domů.
