Tady přece nejde jen o ostudnou pověst, ale především o nás samotné. Mimochodem, už dvacet let od listopadové revoluce vstupujeme do světa. A máme dojem, že úspěšně. Dostali jsme se do Evropské unie, máme se západní Evropou volné hranice. Ale jisté bariéry dané nekultivovaností spousty obyvatel České republiky nepadly.

Totalitní pižmo nemizí

Životní styl, hygienické standardy zůstaly v ČR stejné jako v nekultivované totalitě. Ženy se sice naučily podpaží a nohy vyholovat, ale to ke kulturnosti nestačí. Deodoranty a ještě lépe antiperspiranty se v téhle zemi nepoužívají tak často, jak by měly. A hlavně - tyto kosmetické přípravky nejsou samospasitelné, když chybí další jiné návyky.

Mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura má pravdu, když tvrdí, že na západ od nás je zápach potu nepřijatelný. Ten puncuje pouze těžkou spodinu. V tuzemsku je to jinak – tady se pižmem značkuje bez ohledu na bankovní konto a stavovskou příslušnost. Bohužel právě tyto momenty určují přirozenou kultivovanost společnosti. V té naší chybí osvěta. Nebo spíš vůle ji vnímat, přijmout za vlastní.

Jak na problém

Tomio Okamura mimo jiné tvrdí, že zápach určuje jídelníček. Podle něj např. Japonci nezapáchají i proto, že jedí ryby a zeleninu. Na rozdíl od Čechů, kteří si dají tučné vepřové a jejich tělo vylučuje víc zplodin. Troufám si tvrdit, že až taková úměrnost nepanuje, že se pan Okamura poněkud mýlí.

Čerstvý pot, bez ohledu na stravu totiž nezapáchá. Začne být nepříjemně cítit až v když se začne rozkládat. Stačí se tedy častěji mýt. A protože to běžná praxe dne tolik nedovoluje, jsou tu k dispozici deodoranty, které rozklad potu oddalují nebo antiperspiranty, jež jeho tvorbu omezují.

Lidé, kteří se nadměrně potí, musí deodorant či antiperspirant používat častěji než při ranní toaletě. A hlavně nosit svršky z přírodních materiálů jakými jsou vlna, len, hedvábí. Oblečení z umělého vlákna nebo s jeho příměsí by mělo být tabu, neboť v něm se pot mnohem rychleji a intenzivněji rozkládá.

Kosmetika nestačí

Dalším faktorem nahrávajícím veřejnému opičinci czech made jsou svršky, které se denně nemění. Nejen na pokožce, odpudivém ochlupení, ale i v textilu pot ulpí a odporně se rozkládá. Přehlídka polyesterových šatiček a košil které se i druhý den obléknou (nebo odloží do skříně) udělá z cesty hromadnou dopravou zážitek. A ještě větším hororem jsou odérem nasycené uzavřené prostory výtahů. O frontě na rychlé očerstvení, kdy se mačká zpocené tělo na tělo, nemluvě. Jednoho přejde chuť...

Potit se je přirozené. Potem tělo reaguje na horko, ale také i na stres. Přirozené ale není zápach potu – ať už na pokožce či oblečení - přebíjet parfémy. Nejsme přece ve středověku. Ani kontroverzní hlášky pana fotografa Saudka či jeho bývalé družky Sáry o sexy přitažlivosti, dráždivé animálnosti potu neobhájí jeho odpudivý puch. Nic proti jejich gustu a jim podobných, ale vyspělý svět se už dávno shodnul, že smrdět nebude.

A nemyslitelné je nejen štiplavé pižmo, ale i mokré koláče potu v podpaží, byť nezapáchají. Pokud ani antiperspiranty nepomohou, nabízí se injekce botuloxinu, jež zrádnému pocení v inkriminovaných oblastech zabrání.

P.S.

Opravdu je to jednoduché. Stačí se mýt, používat častěji deodorant, dávat zpocené svršky do pračky. Pokud někdo namítne, že na to nemá prachy, je ztracený. Jsme ztracení a cizinci nás nadále budou nazývat Czech shower, českou sprchou smradu v dopravních podnicích. Vždycky jde totiž o priority a teprve pak o peníze.