Jaroslav Boudný, kdysi aktivní sportovec – boxer a vzpěrač – se ke svědkům Jehovovým dal někdy počátkem 60. let. Proč, to nikdo neví, ale postupem let se vypracoval až na jejich „staršího“ ve sboru na pražském Smíchově. Oženil se a zplodil dvě děti – dceru Danielu (56) a syna Jaroslava (53). A právě o nich bude řeč, protože křivda, kterou jim způsobil, je pořád živá.

Jaroslav Boudný se oženil ve svých dvaceti letech. Na podzim roku 1961 si vzal osmnáctiletou Boženu, nyní Elmanovou (75), a alespoň zpočátku žili normálně.

„Jenomže s postupem doby, hlavně v dospívání dětí, se u nás doma změnilo úplně všechno. Já jsem samozřejmě věděla, že manžel věří v Jehovu, chodila jsem s ním každý čtvrtek do shromáždění, ale zlý na mě nebyl. To až pak,“ říká paní Elmanová.

Boudný si totiž umínil, že ze svých dětí vychová příkladné svědky Jehovovy. Modlitby byly na denním pořádku a také fyzické tresty za sebemenší neposlušnost nebo projev dětské nezbednosti.

„Na mámu si nedovolil sáhnout, ale já jsem tu jeho zaťatou víru v Jehovu odskákal trestem snad každý den,“ vzpomíná na otcovy výchovné metody syn Jaroslav. Dodnes ho v mysli bolí modřiny na nohách, které mu táta dokonce s jakousi rozkoší dělal štípanci pokaždé, když se chlapec ve shromáždění věřících nemodlil dost pozorně. „Doma to bylo horší. Řezal mě mokrým stočeným ručníkem a máma mě před odchodem do školy doslova natírala dermacolem, aby zakryla šrámy, co mi táta udělal.“

Otec vtloukal svým dětem do hlav, že jedině víra v Jehovu a život podle Bible z nich může udělat lidi hodné spasení. „Když nevěříš v Jehovu, jsi na světě zbytečný,“ lekal dceru i syna a popisoval hrůzy zatracení.

„Z Dany se postupně stávala skoro hysterka, třásla se a před usnutím křičela, že se bojí Jehovy a že už bude hodná,“ vybavuje si v paměti její bratr Jaroslav.

I když byl mladší z obou dětí, stavěl se otci často na odpor. Končilo to vždycky výpraskem. Nejkrutější zážitek ale celá rodina zažila při autohavárii. „Kousek za Berounem jsme se srazili s vojenskou cisternou a naše auto začalo hořet,“ popisuje paní Elmanová. „Utekli jsme z něj všichni, ale on tehdy doslova řval na syna, že tam měl zůstat a raději uhořet, protože nevěří. To byl zlom v našem životě.“

Božena Elmanová totiž už dlouho zvažovala rozvod, ale v komunitě Jehovistů nepřipadal v úvahu. „Nakonec mi řekl, že s rozvodem bude souhlasit, jenom když si najdu jiného. To se u nich hodnotí jako smilstvo a důvodem k rozvodu je,“ vysvětluje. S manželem, který se podle jejích slov celý život přetvařoval („ve shromáždění svědků byl za příkladného věřícího, ale doma se měnil v tyrana“), je rozvedli po třinácti letech společného života, v roce 1974. „Pro mě i pro děti to byl pocit neskutečné úlevy, konečně jsme mohli žít, a hlavně se cítit jako normální lidé.“

Syn Jaroslav, tak jak dospíval, dával otci stále častěji najevo, že s jeho vírou nechce mít nic společného. „Ale pořád to bylo tak nějak ne úplně na doraz. Trochu jsem se ho bál a taky to přece pořád byl můj táta,“ říká Jaroslav Boudný. To se změnilo až poté, co se vrátil z dvouleté základní vojenské služby.

„To už jsem se sebou manipulovat nedovolil. Řekl jsem mu na rovinu, že ho jako tátu budu vždycky respektovat, ale se svědky Jehovovými nic společného mít nechci a nebudu. Jenom pomyšlení, že by si moje děti musely třeba projít tím, co já, mě děsilo,“ vysvětluje pan Jaroslav svůj tehdejší postoj.

Jeho otec se dva měsíce po rozvodu znovu oženil se souvěrkyní ze shromáždění, paní Ivanou, a se svou první rodinou se stýkal sporadicky. „Není ale pravda, že bychom se ignorovali. Já ho navštěvoval pravidelně i se svým synem Petrem,“ popisuje pan Jaroslav. Letní víkendy spolu často – naposledy loni – trávili na chatě v Sýkořicích. „Jako kluk jsem tam tátovi pomáhal kopat sklep, tahat prkna, co jsem zvládnul, a on mě tam vždycky rád viděl. Hlavně s Petříkem.“

Málokdo věděl, že Jaroslav Boudný starší, svědek Jehovův, je pod trvalou kontrolou lékařů. „Měl maniodepresivní psychózu,“ popisuje jeho první žena, paní Božena, „a bral na to trvale nějaké léky.“ Koncem loňského roku mu jeho lékař změnil medikaci, předepsal jiné léky a pan Boudný je prý těžce snášel. Jeho psychika se horšila hodně rychle. V pátek ráno 30. března letošního roku odešel z domova s kusem šňůry na prádlo. Prvního dubna ho našli oběšeného v Prokopském údolí na okraji Prahy.

„Až po jeho smrti jsme se od notáře dozvěděli, že už v roce 2006 napsal závěť a vyděďovací listinu, ve které všechno odkázal své nové manželce. Píše, že jeho děti prý o něj nejevily zájem, a tak jim nic po něm nepatří,“ shodně uvádí nebožtíkova první manželka Božena i jeho syn Jaroslav. Ovšem při bližším prozkoumání závěti a listiny o vydědění se ukázalo, že v ní sebevrah Boudný uvedl nesprávné údaje o narození jak své dcery, tak i syna.

„U sestry se spletl o den, u mě o deset měsíců,“ ukazuje kopii listiny pan Jaroslav. „Daniela se sice dědictví zřekla, ale já ne. A nejenom proto, že si nepamatoval, kdy jsem se narodil. Za to, co jsem s ním musel prožít, na nějaký podíl z majetku přece právo mám. I moje matka. A tak jsem se odvolal k notáři, který otcovu závěť sepsal, protože žádný soud ještě neproběhl, a zároveň požádal o pomoc a radu Ombudsmana Blesku,“ říká pan Jaroslav. Syn otce, který nesporně žil dvojím životem a svému potomkovi, kterému se ho nepodařilo zlomit, se mstí ještě po své smrti.

Video: „Zavedení povinných poukázek u dávek je chyba,“ zuří ombudsmanka Šabatová

Video
délka: 00:59
720p 360p

„Zavedení povinných poukázek u dávek je chyba,“ zuří ombudsmanka Šabatová David Budai, Blesk Zprávy

Fotogalerie
6 fotografií