O autorce se loni i letos mluvilo jako o možné kandidátce na Nobelovu cenu za literaturu, letos jí sázkové kanceláře stavěly na čtvrté místo možných laureátů. Její dílo podle organizátorů festivalu staví na základní lidskosti, její texty jsou ozvěnou ústních tradic, myšlenek a utrpení obyvatel sovětské říše. Bojovala s komunistickou cenzurou a psala reportáže ze sovětské války v Afghánistánu.

Světlana Aleksijevičová se narodila 31. května 1948 v ukrajinském městě Stanislav, vyrůstala však v Bělorusku. Po ukončení studií se věnovala žurnalistice a autorskou dráhu započala v minském literárním magazínu Něman. Jako novinářka se s odhodláním a odvahou pouštěla do reportáží, které se snažily nevytěsňovat nedávnou minulost. Dramatické události, jako byla druhá světová válka, pád Sovětského svazu či katastrofa v Černobylu, popisovala s tím, že dějiny nemají být zapomenuty.

"Dlouho jsem hledala žánr, který by odpovídal tomu, jak sama vidím svět. Tomu, jak je vidí moje oči, slyší moje ucho... Zkoušela jsem sama sebe... Vybrala jsem si žánr lidských hlasů... Své knihy jsem zahlédla a zaslechla na ulicích. Za oknem," popisuje svůj styl psaní autorka. Vytvořila také scénáře ke dvěma desítkám krátkých dokumentárních filmů. Za své postoje se brzy stala ve své zemi personou non grata a Lukašenkův totalitní režim se postaral o její odchod. Bělorusko opustila v roce 2000 a v dalších letech nalezla útočiště v Paříži a Berlíně.

K jejím nejznámějším knihám, které byly přeloženy i do češtiny, patří prozaický debut Válka nemá ženskou tvář (Lidové nakladatelství, 1986) a Modlitba za Černobyl (Doplněk, 2002).

V roce 2013 obdržela Světlana Aleksijevičová Mírovou cenu německých knihkupců a ve Francii vysoce ceněnou Prix Médicis Essai, její poslední kniha Konec rudého člověka byla tamtéž vybrána v anketě o nejlepší román roku 2013.