Tanec butó je netradiční formou japonského umění a vznikl z odmítání západních i východních tanečních tradic po druhé světové válce. Je typický gesty v extrémní poloze, vyjadřuje tělesné utrpení z potlačovaných instinktů a výrazovou sílu získává z vnitřního pohybu. Za pokračovatele tradic butó je považován japonský tanečník Min Tanaka, který mnohokrát vystupoval v České republice.

Ken Mai studoval butó u obou jeho zakladatelů, Tacumiho Hijikaty i Kazua Ohna. Pro Kena Maie je charakteristický duchovní rozměr jeho choreografií, ale také smysl pro humor. Butó kombinuje s burleskou, prvky bojových umění a často také s akrobacií a zpěvem. Ve své tvorbě je ovlivněn německým expresionismem a extravagantní kostýmy doplňuje výrazným líčením. V dnes uvedeném sólu Dhyana, které je spíše než divadelním představením jakýmsi osobním rituálem, se Mai soustředí na téma mystiky života, smrti, erotiky a lásky.

Taneční představení věnuje jedné z nejslavnějších indických svatých žen Anandamayi Ma. Prostřednictvím meditace Dhyana se Mai snaží pohltit tmu a nastolit světlo mezi nebem a zemí.

Vedle tance butó Ken Mai studoval německý expresionistický tanec, který měl na butó velký vliv. Ve svých vystoupeních kombinuje ale také gymnastiku, bojová umění, zpěv a prvky zenbuddhismu. Ken Mai vystupuje jak sólově, tak s nejrůznějšími soubory, herci, tanečníky, hudebníky a výtvarníky z celého světa.