8°C
Jak jste se ke studiu na Kim Ir-senově univerzitě v Pchjongjangu dostala?
„Ve svém výzkumu jsem se zabývala severokorejskou propagandou, takže bylo nezbytné se do KLDR vydat. První dvě žádosti nebyly severokorejskou stranou schváleny. Až v roce 2011 jsem dostala povolenku od Ministerstva školství KLDR.“
Byla jste v KLDR dokonce dvakrát, to se jen tak někomu ze zahraničních studentů zatím nepoštěstilo…
„Samotnou mě překvapilo, že jsem dostala povolení i k druhému pobytu. O nikom dalším, kdo by jel studovat na Kim Ir-senovu univerzitu dvakrát, jsem neslyšela. Poprvé jsem v KLDR studovala v roce 2011 za vlády Kim Čong-ila, podruhé v roce 2012 za vlády jeho syna Kim Čong-una.“
V roce 2015 jste měla jet do KLDR potřetí, ale těsně před odjezdem vám stornovali vízum. Víte proč? Napsala jste do médií o KLDR něco takzvaně »nepatřičného«?
„Do médií jsem začala poskytovat rozhovory až po neúspěšném posledním výjezdu, takže kvůli tomu to nebylo. Důvod severokorejská strana oficiálně nikdy nesdělila.“
Navštívila jste oba korejské státy, mohla byste v základních rysech popsat hlavní rozdíly mezi Korejskou republikou a KLDR?
„Rozdíl mezi životem na severu a jihu se nedá popsat. Jsou to dva naprosto oddělené světy. Na jihu máte veškerý servis a výdobytky moderní doby. Na severu jste rádi, když vám teče alespoň studená voda.“
Liší se třeba i řeč Jiho- a Severokorejců?
„Severokorejština má trochu jinou výslovnost, používají se trochu jinak honorifikační koncovky. Největší změna je ale ve slovní zásobě. Severokorejci z důvodu purifikace jazyka odstranili sino-korejská slova a nahradili je novými. V jihokorejštině je zase spousta slov nahrazených z angličtiny.“
Za pár dní budou zahájeny v jihokorejském Pchjongčchangu olympijské hry, Koreu bude reprezentovat společná výprava obou zemí. Jaký mají lidé v KLDR vztah ke sportu?
„Bohužel ani sport není osvobozen od severokorejské ideologie a vše prostupující propagandy. Prostřednictvím sportu bylo a je možno vyzvat na souboj a porazit ekonomicky zvýhodněné národy. Na sportovce jsou tak kladeny velké nároky.“
Opravdu chodí Severokorejci oblečeni v takových polovojenských uniformách, jak to vidíme v podání jejich vůdců?
„Severokorejská móda se nyní hodně mění. Když jsem chodila po ulicích za vlády Kim Čong-ila, většina lidí nosila zelené uniformy. Na začátku vlády Kim Čong-una ženy již nosily barevné halenky a sukně, boty na podpatcích či brýle Prada. Dokonce jsem potkala děti s batohem Hello Kitty. Nyní jsou ulice ještě barevnější.“
Co vás nejvíce na životě v KLDR překvapilo, možná i šokovalo?
„Překvapila i šokovala mě síla severokorejské propagandy. Věděla jsem, že je straně a ideologii podřízeno úplně vše. Ale že to bude až v takové míře, to jsem nečekala.“
Všude jsou budovatelské plakáty, sochy vůdců a tak?
„Ano, propagandistické plakáty jsou všude. Dokonce i každý Severokorejec musí nosit povinně portrét Kim Ir-sena na své klopě. A monumentální sochy vůdců jsou jednou z mála věcí, co si smí fotit i cizinci. Dokonce vás k tomu Severokorejci i sami vybízejí. Rádi se jimi totiž chlubí. I při fotografování platí ale určitá pravidla. Vždy se musí vyfotit celá socha, ne jen nějaká část.“
Jaká z následujících tvrzení jsou podle vás pravdivá: V KLDR je bída až hladomor, beze stop mizí nepohodlní lidé, propaganda je na každém kroku, státní média vymývají obyvatelstvu hlavy.
„Mohu souhlasit se vším, kromě toho, že je KLDR zemí, kde vládne hladomor. Hladomor byl v KLDR v devadesátých letech a bohužel počet obětí v této době dosáhl až 10 % severokorejské populace. Nyní běžní Severokorejci pořád nežijí v blahobytu, ale hladomor zde již nepanuje.“
Mohou podle oficiální korejské propagandy za všechno špatné v KLDR Spojené státy?
„Ano. Spojené státy jsou podle severokorejské propagandy tvůrcem veškerého zla.“
Jaké bizarnosti se snaží média třeba předkládat Korejcům jako fakta?
„Těch bizarností je strašně moc. Jedna z mých oblíbených legend je ta, že Kim Čong-il uměl ovládat počasí.“
Mohla jste se v zemi volně pohybovat, nebo jste měla »průvodce«?
„Volně se v KLDR cestovat nedá. Já jsem měla štěstí, že jako student jsem se mohla po hlavním městě pohybovat bez průvodce. Mimo město jsem pak jezdila se členy ambasády či v rámci organizovaných výletů.“
Prý jste tam viděla pracovat i děti, a to za velmi špatných podmínek...
„Viděla jsem tam pracovat mládež na stavbách, v létě v hrozném vedru a vysoké vlhkosti. Bylo to v roce 2011, kdy Korejská strana práce nestíhala splnit závazek výstavby bytů ke stému výročí od narození Kim Ir-sena, takže do práce povolala všechny, včetně mládeže. Byly i zrušeny na nějakou dobu školy. Když jsem se pak během výuky zeptala, jestli jim připadá morálně správné, aby studenti takto pracovali, bylo mi řečeno, že Drahý vůdce Kim Čong-il studentům daroval autobusy na svoz na stavbu, takže práce pro studenty není tak náročná.“
Říká se, že v KLDR je vidět velmi málo starých, nemocných lidí, popřípadě invalidů, je to pravda?
„Byla jsem převážně v hlavním městě, kde mají povolení žít jen ti privilegovaní. Běžný Severokorejec je do Pchjongjangu vpuštěn jen na základě povolení od ministerstva vnitra. Takže je pravda, že jsem nemocné ani invalidy neviděla.“
Viděla jste v KLDR něco, co jste neměla? Byli vám na každém kroku v patách tajní policisté?
„Tajná policie je všude. A sleduje nejen vás, ale i místní. Občas se ale stane, že se dostanete do míst, kde hned po pár minutách víte, že tam nemáte co dělat. Jeden den jsem se ve městě ztratila a dostala se na stavbu, kde mládež stavěla mrakodrapy bez nějaké moderní techniky, ve strašném horku. Na stavbě byla kapela, která měla motivovat k práci, a malíř kreslící, na kolik procent mají skupiny splněno. A takovýchto »ztracení se ve městě« bylo více.“
Bylo vůbec možné promluvit si s místními? Prý jdou v takovém případě hned na výslech?
„Styk cizince se Severokorejci je velmi limitovaný. A to i v případě, kdy máte po městě povolený pohyb bez všudypřítomného průvodce. Během studií jsem mluvila s profesory, členy koleje a občas i s místními. S těmi ale jen o běžných věcech, aby neměli problémy.“
Pokud jste se s Korejci bavila, odvážili si stěžovat si na podmínky? Na velké oslavy přicházejí davy lidí dobrovolně?
„Žádný Severokorejec žijící v KLDR by si neodvážil mluvit špatně o místních podmínkách. Stěžovat si na vládu/vůdce je dokonce trestným činem. Všude jsou navíc odposlechy. Účast na velkých oslavách v KLDR je povinná. Severokorejci mají tyto svátky ale rádi. Vždy dostávají od vlády různé dárky. I na tomto byla a je postavena severokorejská propaganda.“
Jak jsou zásobené místní obchody? Opravdu v obchodech nic není, jen gumové atrapy?
„Severokorejské oficiální obchody jsou jedna velká tragédie! Neseženete tu nic. Už jsou ale v Pchjongjangu čínské obchodní domy, kde základní potraviny seženete. Největší výběr je však na místních trzích. Zde se sežene naprosto vše. Na trzích je lepší mít severokorejskou měnu než třeba dolary, k čemuž je ale trochu těžší se dostat, jelikož disponovat severokorejskou měnou je pro cizince nelegální.“
Jak se tedy žije Severokorejcům? Chodí běžně na koncerty, do divadel, kina, nebo jen tak s přáteli do hospody? Je v zemi k dostání alkohol?
„Severokorejci jsou velcí milovníci alkoholu a cigaret. Je to dobře vidět v neděli, kdy vyjdou do parků a ulic, pořádají pikniky a u toho alkohol nikdy nesmí chybět. Divadla, kina i koncerty se v KLDR pořádají. Mě tam nikdy nepustili. Severokorejci dostávají návštěvu kulturních středisek za odměnu.“
Stalo se vám někdy, že vás zadržela policie, když jste se dostala, kam jste neměla?
„Během prvního pobytu jsem neměla povoleno jezdit metrem. Toto pravidlo jsem porušila a když mi tajná policie po několika stanicích řekla, že bych měla metro opustit, tak jsem se ještě vydala na průzkum do vedlejších uliček. Tam jsem pak byla zadržena.“
Prý jste se dostala až k výslechu a hrozilo vám vězení...
„K výslechu jsem se dostala během mého prvního pobytu. Porušila jsem nepsaná pravidla, což se severokorejské tajné policii nelíbilo, a dostala jsem se díky tomu až k výslechu, po kterém mi byl odebrán pas a fotoaparát.“
Mluvila jste s místními studenty? Zašla jste někdy k místním domů? Jak žijí?
„Se studenty jsem nemluvila. Tedy mluvila, ale jen s těmi, co žili s námi na koleji a byli na styk s cizincem proškoleni. V Severní Koreji se vláda snaží eliminovat styk cizinců s místními, takže třídy jsou rozdělené podle národností.“
Jsou v KLDR běžné mobily, tablety, co připojení k internetu? Je cenzurován?
„Mobily jsou běžné posledních pár let. K internetu se však v Severní Koreji nedostanete. Má k němu přístup jen pár vyvolených jedinců.“
Všimla jste si, zda chodí místní děti do školy v uniformách?
„Uniformy jsou v KLDR povinné. Dostávají se od státu zdarma. Bohužel ty státní jsou z velmi nekvalitního materiálu, proto děti bohatších Severokorejců si je nechávají šít z lepší látky či kupují na černém trhu.“
Jak se baví místní mládež? Má vůbec povědomí, jak se žije na Západě, jaká je tam životní úroveň?
„Mládež se moc nebaví. V KLDR je povinná vojenská služba, která trvá 10 let. Kromě vojenské služby či studií musí mladí pomáhat i na polích, stavbách. Jediný volnější den je neděle. Povědomí o životě na Západě je velmi malé. Není lehké se k nějakým informacím dostat.“
Dostanou se zahraniční filmy do KLDR?
„V dnešní době se do KLDR pašuje velké množství zahraničních filmů. Severokorejská vláda se tomu snaží zabránit, ale ne moc úspěšně.“
Co poslouchají Korejci?
„Nejoblíbenější severokorejskou kapelou je Moranbong, která se skládá ze samých žen. Při svých vystoupeních mají na severokorejské poměry hodně odvážné oblečení a podle propagandy si členky kapely vybral sám vůdce Kim Čong-un.“
Setkala jste se osobně s nejvyšším korejským vůdcem?
„Díky bohu nesetkala.“
Studentka koreanistiky
Nina Špitálníková (30) v současné době dokončuje magisterské studium koreanistiky na filozofické fakultě v Praze. Již od počátku studia se odborně věnuje propagandě v KLDR a kultu osobnosti Kim Ir-Sena. Své znalosti o KLDR zúročila v knize Mezi dvěma Kimy (2017). Kromě koreanistiky se věnuje produkci a fundraisingu v pražském klubu Cross.
