Když jsem panu Pavlovi řekl, že v souvislosti s Velikonocemi se mi nevybaví kraslice, ale jeho jméno, upřímně a dlouho se smál. „Tak přijeďte, popovídáme si,“ pozval Nedělní Blesk k návštěvě.

Přenos těžkého břemene na dlouhou vzdálenost zažil Pavel Pavel (o svém křestním jménu žertuje – „táta mi ho dal, protože si myslel, že budu blbec. Dvojitého Pavla si zapamatuje každý.“) poprvé už jako kluk.

„Byl jsem u vodáků a na letním táboře jsme si udělali ze smrku stožár na vlajku. Kládu o průměru na kořeny tak třicet centimetrů nás táhlo z lesa šedesát dětí do patnácti let, ti starší vepředu. Společně jsme ji vztyčili a já si to dodnes pamatuji.“

On měl vůbec, jak říká, mimořádně šťastné klukovské dětství. Vyrůstal v činžáku na kraji Strakonic, kde tekl potůček, kolem něj poskakovaly žáby, báječně se vybírala ptačí hnízda, dělaly se skrýše na stromech nebo kradlo ovoce ze zahrádek. „Ono takové vyrůstání naučí člověka odolnosti, vynalézavosti, o fyzičce nemluvě. To všechno se mi hodilo.“

Když odmaturoval na střední průmyslové škole strojní, vystudoval v Plzni Vysokou školu strojní a elektronickou, obhájil titul inženýra. „Přestože mého tátu vyloučili z KSČ, protože odmítl schválit invazi vojsk v srpnu 1968. Mě zase vyloučili z ODS, když jsem řekl, že do ní lezou kmotři a strašně se krade,“ směje se pan Pavel.

Po škole nastoupil do Agrostavu Strakonice. „To byla v podstatě stavební firma zemědělských družstev na okrese a já tam deset let projektoval posklizňové linky, slepičárny, bramborárny a  podobně. A potají, na okrajích výkresu jsem zkoušel přijít na kloub těm sochám z Velikonočního ostrova.“

Tajemství pohybu

Mohutné sochy z dalekého ostrova měl pod kůží dlouhá léta. „Naši tehdy neměli hlídání, a tak mě do kina na film Thora Heyerdahla o Velikonočním ostrově a jeho tajemstvích Aku Aku vzali s sebou. Je tam scéna, jak kdosi jednu ze soch moai plácá přes zadek. Protože mě to potkávalo taky a často, vrylo se mi to do paměti,“ směje se pan Pavel.

Až mnohem později se dozvěděl, že »plácačem« ve filmu byl norský archeolog Arne Skjøsvoldt, spolupracovník Thora Heyerdahla. Oba dva Velikonoční ostrov zkoumali, znali ho dopodrobna, ale přijít na to, jakým způsobem mohli domorodci bez těžké techniky přemisťovat moai, nedokázali.

„Na celé ploše ostrova je rozeseto asi devět set soch, hodně z nich kolem dvaceti metrů výšky a váží přes deset tun. Vytesávali je v lomu asi osm set metrů dlouhém a pak stěhovali. Ale jak?“ vysvětluje Pavel Pavel podstatu největší a nejpopulárnější technické záhady tehdejšího světa.

Pochopení

Po mnohaměsíčních úvahách a propočítávání na to Pavel Pavel přišel. Když promýšlel možné způsoby »chození soch«, vybavil si v paměti dávný způsob stěhování těžkých věcí – kantování.

„Najednou mi došlo, že sochy musely chodit kývavě a v přívratných polokroužcích. Zkuste vzít noční stolek, naklonit ho na sebe a pak jeho volnou, visící stranu pootočit a ve vzduchu posunout. Dostanete se o kus dopředu. Opakujte to s protější stranou a stolek rozchodíte,“ vysvětluje pan Pavel.

Spolu s kamarády vyrobil v roce 1982 dvacetitunovou repliku moai z betonu (který sám nakoupil v tamní betonárce) a dokázali ji s pomocí lan ve dvanácti lidech rozchodit přesně tak, jak pan Pavel předpokládal. „Ti, co se mi smáli a říkali, že jsem měl raději postavit základovou desku svého domu, se smát přestali a já měl nádherný pocit.“

Pavel Pavel instruuje spolupracovníky, jak sochu rozchodit.
Autor: Martin Přibyl, ČTK, archiv Pavla Pavla

Dopisování

Thor Heyerdhal podnikl svou další cestu na Velikonoční ostrov v roce 1984 a pan Pavel po všech možných i nemožných kanálech získal jeho adresu. Ale tehdy ještě neuměl anglicky, tak mu dopis, kterým Heyerdahla chtěl informovat o úspěchu svého pokusu, napsal rukou jeden známý.

„Chtěl jsem ho doma přepsat na stroji, ale zjistil jsem, že ho nepřečtu. Tak jsem mávnul rukou, podepsal text, připojil dvě fotografie betonového moai ze Strakonic a dopis odeslal,“ vzpomíná pan Pavel.

Po čtrnácti dnech Heyerdahl odepsal, že sice text dopisu nepochopil, ale fotografiím že rozuměl, a ptal se, kde se vzalo moai mezi paneláky. Další dopis na Velikonoční ostrov napsala panu Pavlovi už profesorka angličtiny a norský badatel ho poté na Velikonoční ostrov – s přestupem v Santiagu de Chile, protože ostrov je chilský – pozval.

„Zaplatil mi letenku tam a zpět, pobyt a dal mi kapesné asi sto dolarů. Naše Česká národní banka mi v souladu s předpisy prodala na měsíc dvacet dolarů,“ baví se svojí cestou pan Pavel ještě dnes.

Hrozba

V Santiagu se český inženýr zúčastnil recepce na počest Heyerdahla, kde se řešila i otázka uskutečnění pokusu o rozchození soch.

„Jsou chráněny zákonem a hýbat s nimi nelze. Už to vypadalo, že se vrátím domů, ale pak kdosi chilskému ministrovi kultury navrhl, že bych mohl dostat »tu japonskou«.

Tsunami totiž na Velikonočním ostrově v roce 1962 jednu sochu poškodilo, a proto mohla putovat na výstavu do Japonska. Po návratu ji postavili na plošinu a nechali tak.

„Ministr souhlasil, ale zeptal se mě, co se stane, když socha při pokusu upadne. Odpověděl jsem, že se zlomí v krku, tam je nejslabší místo. A on – ale to vás potom zastřelíme, u nás střílíme rychle.“

Bylo krátce po puči a zavraždění prezidenta Allendeho a v zemi vládl diktátor Pinochet…

Velikonoční ostrov
Autor: Profimedia.cz

Úspěch

»Pavlova« socha moai měla na výšku čtyři metry a vážila devět tun. Pomocí soustavy ze sto šedesáti metrů lan ji stěhovalo pouhých dvanáct lidí.

„Ony ty sochy mají nízko těžiště, díky velkému břichu. Hned tak se dozadu nepřekotí,“ vysvětluje pan Pavel a  dodává: „Šlo to ráz na ráz, zakývat a  pootočit a znovu a zas. Heyerdahl byl jako u vytržení, ostatní taky a já s nimi.“

Byl to úspěch v  celosvětovém měřítku. O Pavlu Pavlovi i o Československu, kde se rodí tak důvtipní inženýři, se psalo všude.

Od té doby se pan Pavel na Velikonoční ostrov podíval několikrát. Doma o něm přednášel už asi pětsetkrát a zůstal jeho velkou láskou.

Fotogalerie
16 fotografií