9°C
Eutanázie, trest smrti, interrupce, korida. Co mají tyhle čtyři termíny společného? Zaprvé to, že hlavní náplní všech je smrt, zadruhé to, že nikdy nebude jednoznačně zřejmé, zda jsou správné, či nikoli. Vždycky bude skupina jejich odpůrců a skupina jejich zastánců.
Spory o to, zda jsou býčí zápasy neboli korida (ze španělského corrida de toros) krvelačnou zábavou, nebo tradičním uměním, se vedou desítky let a ještě dlouho se povedou. Zatím je to nerozhodný souboj, neboť korida (byť v okleštěné podobě) nevymizela, ale podařilo se ji vyhnat z několika zemí či krajů. Například z Katalánska, takže honosná aréna v Barceloně slouží několik let už jen jako muzeum zašlých časů.
Ne tak v Pamploně, hlavním městě baskické provincie Navarra kousek od hranic s Francií. Býčí zápasy, které se tam konají vždy v první polovině července v rámci slavnosti k uctění San Fermina, tzv. fiesty, jsou nejznámější na světě. Každý rok tam přijíždějí statisíce lidí z celého světa. Další statisíce se na událost dívají skrz prsty.
Podívejte se na reportáž z loňské fiesty v Pamploně.
V dnešní době už fiesta vypadá o hodně jinak, než jak vypadala před 50 a více lety. Jejím návštěvníkům už většinou nejde ani tak o to, kolik dokonalých veronik udělá matador v aréně, jako o to, kolik selfie s rozzuřenými býky v zádech si vyvěsí na sociální sítě. I proto, a také kvůli různým restrikcím, je stávající varianta fiesty mnohem mírnější, opracovanější a mnohem méně autentická. Její kořeny jsou nicméně hluboké a to nejdůležitější přetrvává.
Plné ulice Španělů utíkajících před býky. Takhle vypadá encierro. Reuters, Daniela Pilařová
Fiesta San Fermina v Pamploně stojí hlavně na býčích zápasech, i když se dnes v očích veřejnosti smrskla spíš na každodenní běh tisíců bláznů s býky v ulicích. Tomu se říká encierro a tvoří jen jednu, byť neoddělitelnou, součást fiesty. Ve skutečnosti nejde o nahodilou adrenalinovou show, která by vznikla pro obveselení diváků. Její účel je prostý: každé ráno je potřeba dostat býky ze stájí za městem do arény, kde budou v klidu a tichu čekat na večerní zápas. Jak se k nim v minulosti připojovali honáci, stala se z toho postupem času tradice. Samozřejmě by to v dnešní době šlo udělat i jinak, nicméně spousta lidí nadále touží po tom, změřit síly s půltunovými monstry ještě předtím, než se s nimi střetne matador.
Běží se na vlastní nebezpečí. Pokud má někdo zájem, stačí, aby se před osmou hodinou ráno postavil do skoro kilometr dlouhé trasy lemované bariérou, kudy býci probíhají. První vystřelená rachejtle oznámí, že býci opustili stáje, druhá, že byli vpuštěni do ulice. Pak záleží na každém běžci, jestli skončí v péči ošetřovatelů, nebo vyvázne v pořádku. Lehká i těžká zranění jsou skoro pokaždé. Nejednou skončilo encierro smrtí.
Takto to vypadá, když býk nabere běžce na rohy:
Během dne pokračuje obvyklé veselí – lidé popíjejí sangrii nebo pivo, korzují po městě nebo odpočívají. Vpodvečer začínají zápasy. V aréně se zpravidla vystřídají tři matadoři a každý bojuje s dvěma býky. Ti jsou pro tento účel speciálně pěstěni. Říká se, že sice končí krutě, zato si ale svůj dosavadní život užívají královsky – dostává se jim nejlepší strava, mají hodně prostoru a zachází se s nimi obzvlášť citlivě. Takoví býci jsou velmi krásní, mají majestátní figuru, jsou statní, podsadití, mají lesklou krátkou srst a jsou silní.
Zápas se odehrává ve třech dějstvích: v prvním se zápasník s býkem de facto poznávají, oťukávají a tzv. pikadoři na koních býkovi uštědří ránu kopím do svalnaté oblasti na krku. V druhém kole nastupují tzv. banderilleros, kteří do býčí šíje zarazí tři páry barevných oštěpů s háčkem na konci, které v býkovi zůstanou. V závěrečné „třetině smrti“ si matador vodí býka po aréně, snaží se ho unavit a nastavit si jej tak, aby mu mohl uštědřit smrtící ránu mečem do horní části těla za hlavou.
Zní to krutě. Býk vlastně nemá šanci vyváznout, byť by byl sebestatečnější. I když se ho nepodaří torerovi zabít, končí zpravidla na jatkách. Do arény už se vrátit nemůže. Navíc stojí proti mnohačlenné přesile s ostrými zbraněmi. To je jedna strana mince.
Druhou stranu mince tvoří perspektiva, kterou se člověk na věc dívá. Jeden z největších znalců býčích zápasů minulého století Ernest Hemingway ve své knize Smrt odpoledne (Death in the Afternoon) naznačuje, že pokud budeme koridu chápat jako sport v anglosaském pojetí, bude nás do očí být právě ona nevyváženost soupeřů: „Není to rovnocenná soutěž nebo pokus o rovnocenný souboj mezi mužem a býkem. Spíš je to divadelní tragédie, smrt býka, která je více či méně dobře zahraná jak býkem, tak mužem a v které existuje nebezpečí pro člověka, ale jistá smrt pro zvíře.“
Pokud se tedy na býčí zápas nepohlíží jako na skutečný souboj ve sportovním pojetí, kde by měly mít obě strany vyrovnané šance, ale chápe se jako tragický divadelní příběh života a smrti, může být výsledný dojem jiný.
10 tipů, které se vám na koridě budou hodit.
Ostatně ani zvíře není zdaleka bezbranné, torero ho musí přelstít chytrostí a riskuje při zápasu život. Hemingway ve zmíněné knize vzpomíná na to, když se někdo zeptal tehdy už 50letého matadora Rafaela Gomeze, jak si ve svém věku udržuje sílu pro býčí zápasy. „Sílu?“ odvětil. „Co bych měl dělat se silou, člověče? Býk váží půl tuny, měl bych snad cvičit, abych se mu vyrovnal? Ať je býk ten silný.“
Takže zatímco matador má k dispozici zbraně a několik pomocníků, býk má na své straně zase mohutné silné tělo a ostré rohy. Aktuálně nicméně stoupá snaha uchránit jednu i druhou stranu před zraněním. A tak se v některých krajích zavádí takzvaná portugalská pravidla, podle kterých matadoři zvířata nezabíjejí. A nadále se horlivě debatuje o tom, kde všude koridu ještě zakázat.
Podívejte se, jak vypadají býčí zápasy a ranní běh ulicemi Pamlony:
Je mi líto těch zvířat, lidí né.
