Nekompromisní chladná podnikatelka, ostrá jako břitva, samá aféra a samý chlap. Taková pověst provází Andreu ze seriálu Rodinná pouta. Její představitelka Dana Morávková (35) žije již deset let spořádaným manželským životem, nákupy tahá do čtvrtého patra bez výtahu a zástupům ctitelů říká jasné Ne! * Stává se, že vám lidé na ulici vyčítají, co nepěkného jste zase vyvedla - v roli Andrey? "Jak vidíte sama, sedíme v kavárně, kde je hodně lidí, a nic hrozného se neděje. Maximálně se může stát, že tudy půjde nějaká škola do kina a děti si přijdou pro podpis. A to já jim samozřejmě vždycky podepíšu cokoli, papírek, ruku... Ale jestli to budeme točit ještě dvacet let, skončím v blázinci, to vím. Pořád je lepší skončit v blázinci po Rodinných poutech, než hrát v seriálu o mimozemšťanech a lepit si dlouhé uši a velký nos." * Cítíte k postavě Andrey sympatie - aspoň do jisté míry? "Ano. Ona je velmi schopná a umí se postarat o druhé. Když byl její otec nemocný, ona byla ta akční. Ostatní jen seděli, plakali a přemýšleli, co bude dál. Andrea je rázná, chytrá, rychlá žena. Myslím, že by to byla dobrá kamarádka, ale zlý nepřítel. Když má někoho opravdu ráda, udělá pro něj všechno." * Koho má opravdu ráda? "Je zamilovaná do lékaře, který jí zachránil život." * Myslíte, že doopravdy? "Vím to, že doopravdy. Protože ji hraju. Doopravdy. Miluje ho. Po dlouhé době se v jejím životě objevil chlap, který je chytrý, bez mindráků, osobnost. Jenomže to má jeden malý velký háček. Ten doktor je ženatý a má dítě. Ale co bude dál, to já nevím, to teprve vzniká." * Což běhat za scenáristkami a přemlouvat a prosit? "To nejde. Píšou doma. Ale líbilo by se mi, kdyby se rozvedl, byl se mnou šťastný a tak. A pak ještě řeším dědictví, takže kdybych všechny peníze dostala já... To je pohádka. Škemrat nemůžu, holkám do hlavy nevidím a ony mají určitě nějakou linii, kde to skončí. Vědí to jenom ony a nám hercům to raději neříkají." * Že vy Andree - maličko - vědomě přilepšujete? "Snažím se. Do určité míry. Je schopná, bohatá, šikovná. Může mít každého chlapa, na kterého se podívá. To bychom chtěly zažít každá." * Jak se staví k Rodinným poutům syn s manželem? "Občas se dívají a mají ze mě legraci. Říkají mi, že s těmi chlapy pěkně cloumám. Nebo ráno: Maminka si bere tanga, áá, jde za Révaiem. Anebo: Zase ses tam válela s doktorem. Jednou mi říkal Petr: Takhle něžná jsi na mě nikdy nebyla. Kdyby měl Petr žárlit na každého mého kolegu a já kdybych měla žárlit na každou zpěvačku, kterou doprovází, oba bychom se z toho zbláznili. Já věřím Petrovi a Petr věří mně. Zaplaťpánbůh, v tomhle jsme docela rozumní." * Ale v dobách, kdy jste ještě nebyla vdaná - zamilovávala jste se často? "To já už ve školce, ve čtyřech letech. Později jsem možná podvědomě hledala tátu. Takového chlapa, který je chlap. O kterého se můžete opřít. Osobnost. To vizuální není důležité. Ale víc se mi líbili černovlasí kluci než blonďáci. I sportovec mezi nimi byl, i novinář, i právník. Vždycky jsem měla kliku na hodné chlapy. S Petrem jsme se seznámili v Divadle Na zábradlí, kde já v té době dělala choreografii Kabaretu a Petra požádali o aranžmá hudby." * Kdo byl při seznamování aktivnější? "My jsme po sobě pokukovali. Oba jsme v civilu takoví spíš uzavřenější. Pokukovali jsme - a bylo. První večer jsme si jenom povídali asi do pěti nebo do šesti do rána. Ráno mě pak požádal o ruku. Ale to jsem brala s humorem, brali jsme se až za rok. Jenže ten večer začínal jinak. Petr říkal, že se nikdy nechce ženit, já říkala, že se nikdy nechci vdávat, proč taky. A Petr že by chtěl žít jak ti chlapi z Kundery, celoživotně svobodní, v každém městě nějakou paní. Tak to začalo, ten náš rozhovor. No a ráno už jsme plánovali svatbu a povídali jsme si o tom, kolik bychom chtěli mít dětí." * Jste svoji už deset let. Je to ve vaší branži vůbec možné? "Věřím na osud. Recept neexistuje. Petr je moc hodný chlap a já si myslím, že jsem k němu taky hodná, slušná, férová." * Veškeré ctitele nekompromisně odmítáte? "Oni to kolikrát jsou malí kluci, čtrnáctiletí, patnáctiletí. Píšou mi, jsou milí. Odmítám je, ale mile. Přece jim nebudu ničit představy o ženách. Ať se mají na co v životě těšit." * Jak zvládl syn Péťa loňský vstup do první třídy? "Malý Péťa byl v pohodě, velký Petr byl v pohodě a já jsem byla úplně vyřízená. Zaplaťpánbůh, mají bezvadnou paní učitelku. Letos mě to úplně dojalo. Vedli jsme zase první den děti do školy. Přišla jejich paní učitelka a všechny děti se k ní seběhly a začaly ji objímat a ona je. Tak to je přece to nejhezčí, co máma může vidět." * Z Péti roste muzikant, nebo herec? "Abych byla upřímná, nechtěla bych ani jedno, ani druhé. Je to hodně nejisté. Pro pevné nátury. Jednou nahoře, jednou dole. Unaví to. Člověk se z toho nesmí zbláznit, nesmí být nafoukaný a musí stát nohama pevně na zemi. Ale nebudu to Péťovi zakazovat, to nejde. Můj tatínek byl matematik, maminka inženýrka ekonomie. Vysvětlete mi, proč já hraju divadlo? Proč?" * Proč hrajete divadlo? "Možná to trošku zavinili naši. Protože mě vodili odmala do divadla, ve čtyřech letech jsem chodila na opery, na balet. Ale rodiče by určitě nenapadlo, že to budu dělat, u nás to nikdy nikdo nedělal." * Z jakého důvodu jste pohrdla kariérou matematičky? "Myslím, že tatínek toužil po tom, abych byla matematička. Ale to by byla tragédie. Neměla jsem pětky, měla jsem dvojky, nejhůř trojku. Ale to, co na tom tátu asi bavilo, mě stálo strašné úsilí. A když jsme měli rýsování! Ježíš, já byla šmudla! Já gumovala! Hrozné utrpení. Snažila jsem se moc, ale nešlo to. Bohužel. Protože můj táta byl nesmírně chytrý chlap, přednášel na univerzitách po celém světě. Ale Péťa je šikovný na matiku a baví ho šachy, hrajeme je spolu. Myslím si, že kdyby byl můj tatínek naživu, měl by z malého Péti radost." * Jste optimistka? "Jsem pesimista léčící se optimismem. Občas jsme každý smutný. A pak zase stojíte na jevišti a lidi tleskají... Nebo kluk vás doma obejme a máte sílu k životu."