Michal Dlouhý (36), mladší ze známé herecké sourozenecké dvojice Michal - Vladimír, je sice v podvědomí diváků hlavně jako pohádkový princ s uhrančivě modrýma očima, ale především je divadelním hercem s velkým "H"! Navíc je to člověk, který si nehraje na žádnou velkou celebritu a je klidně ochoten si po představení hodinu povídat s fanynkami, protože ho jejich názory opravdu zajímají. Nedávno se poprvé v životě ocitl na jevišti společně se svým bratrem Vladimírem a Blesk byl samozřejmě u toho. Jsem herec, protože na konzervatoři není matika! Na holky mám obrovský štěstí, všechny mý byly skvělý! Máte za sebou premiéru hry "Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství", ve které poprvé v životě hrajete se svým starším bratrem Vladimírem. Jak se vám spolu hraje? Je nám na jevišti příjemně. A teď jde o to, abychom to přenesli i do hlediště, což je asi nejtěžší. Je to hrozně krásná hra a naším cílem bylo neublížit jí. Kdyby to totiž nebyl krásný text, tak bychom ke spolupráci nezískali bráchu. Bráška je v tomhle velmi opatrný. Je to hra o vnitřní čistotě lidí. O čistotě duše, což je v dnešní době velmi vzácné. A to by mělo být hlavní motto téhle hry. Lidé vás znají z filmových rolí, kde teď vlastně hrajete? Byl jsem v loňském roce na cestách, takže jsem žádné závazky neměl, nebo jsem je poodsunul. Takže teď nejsem zaměstnancem žádného divadla. Hostuju ve Švandově divadle, hostoval jsem v Rokoku. Tam jsme se taky ve hře Patricka Marbera "Na dotek" potkali poprvé s bráchou na jevišti, ale jenom v jedné scéně. Na pár minut. Kdežto tady jsme celé dvě hodiny spolu. Byla vaše cesta k herectví ovlivněna rodinou? Máte slavného staršího bratra... Naopak, my v rodině nemáme nikoho od divadla. Brácha byl první, kdo otevřel tuhle Pandořinu skříňku. (smích) Když jsem se měl rozhodovat, co budu dělat, tak mě odrazovali. Brácha dokonce říkal: to je hrozný povolání, do toho vůbec nelez! (smích) Jenže já ho neposlechl. A protože máme tolerantní rodiče, tak mi ani oni nijak zvlášť nebránili. Říkali - je to tvůj život, tvoje cesta. A udělal jste dobře? Když se daří a jste narozen na šťastné planetě, tak je herectví to nejkrásnější povolání, jaké vás může potkat. Od čtyř let jsem se pohyboval kolem filmu, hrál jsem dětské role. Takže jsem k tomu tak nějak přičichl a pak, když jsem byl na základce, chodil jsem se dívat do Divadla Na zábradlí na bráchu, a to asi definitivně rozhodlo. Taky jsem to jednou veřejně odůvodnil tím, že na konzervatoři není matematika. (smích) Proč? Nešla vám? Nebavilo vás učení? V osmičce mi matematika najednou přestala jít. Táta je stavební inženýr, statik, takže bych tu matiku měl správně podědit. Do sedmičky mi to šlo slušně, ale pak... V tom jsou konzervatoř a všechny umělecké školy ideální. Chemie, matematika, fyzika - to tam vůbec neexistuje. Zmínil jste dětské filmové role. K tomu došlo náhodou? První náhodou bylo, že se k filmu dostal brácha. Ve škole si ho na konkurzu vybral Karel Kachyňa do filmu Už zase skáču přes kaluže. Tím se to všechno odstartovalo. Vždycky si děláme legraci, že si nevybral bráchu, ale dvě velký uši. Brácha byl totiž na ježka a měl tyhle velký nádherný plachty, které momentálně znamenají svět. (smích) Zbýváte vy... Já jsem k tomu přišel jinak. Byl jsem - a možná dodneška jsem - takovej urputnej a neposednej. No prostě nezvladatelnej. Takže mě vyrazili z mateřský školky. To jde? Nebyl jsem člověk, kterýho by dokázali zkrotit. Takže mě máma musela brát s sebou na bráchovo filmování, kam s ním chodila jako dospělý doprovod. A díky tomu, že jsem byl výrazný blonďák s modrýma očima, jsem byl asi nepřehlédnutelný. I svým temperamentem. Ještě jezdíte na vodu? Teď jsem dva roky nebyl. Cestoval jsem. Ale letos se chystám. Stará dobrá parta samozřejmě zase jede, takže bych moc chtěl. Ale můžu tam být tak nanejvýš tři čtyři dny, protože to je vám tak náročný... Já nevím, kdo to tam furt tahá... (smích) Co tahá? Slivovici. V plastikových lahvích od dobré vody. A jak pak ztrácíte orientaci a máte v lodi ty dobré vody a mezi nimi ty slivovice, opravdu mockrát se stane, že člověk hmátne na vodě, v lodi, po vodě, napije se a ona to je slivovice. Tak to je pak důkaz, že už by měl člověk pomaličku jet domů. (smích) Brácha s vámi jezdí na vodu taky? Brácha??? Ne!!! Po fakulťáku z DAMU se dá dohromady tahle partička starých vykopávek, nebo se přidá i parta mladých a jede se. Má to úžasnou atmosféru, ale je to fakt strašně těžký. Vraťme se ještě na chvíli k divadlu. V Kalichu, kde se "Chvála bláznovství" uvádí, tedy hrajete vůbec poprvé... Ano. Ale když jsme do Kalichu byli přizváni k Chvále bláznovství, tak byli všichni v přípravách na "Tajemství" Dana Landy. Kluci mě zkusili oslovit, jestli prý zpívám. Snažil jsem se jim vysvětlit, že opravdu nezpívám, přestože mám vystudovanou konzervatoř s hudebně dramatickým zaměřením. Nedali si to vymluvit, takže jsem šel k Vlastovi Bičíkovi (dirigent a autor hudebního nastudování muzikálu Tajemství, pozn. red.) na test a zazpíval mu nějakou lidovku. A jak to dopadlo? Řekl jsem mu: Tak, a teď klukům vysvětlíte, že to opravdu nepůjde. Vlastík řekl: Ne, vy zpíváte. Což mně sice polichotilo, ale nepřesvědčilo. Já řekl: Ne, opravdu nezpívám. (smích) Přesto jsem to nakonec zkusil. Po čtyřech zkouškách jsem se s nimi domluvil, že jim to dál kazit nebudu... Muzikálová hvězda z vás tedy asi nebude... Myslím, že ne. Jak se má Lucka Vondráčková, vaše bývalá partnerka? Jsme dobří kamarádi a kolegové. Ještě před premiérou Chvály bláznovství se přišla podívat na neveřejnou generálku a podpořit nás svým roztomilým smíchem. Tři roky s Luckou, to byl krásný naplněný vztah. Jen jsme nakonec pochopili, že jsme každý trochu jinde. Velkých vztahů člověk v životě moc nepotká. Přesně tak. To je ve hvězdách. Někdo tu svou velkou lásku nepotká vůbec. A já, to musím zaklepat, mám na holky obrovské štěstí. Všechny, se kterými jsem žil, byly skvělé a báječné. Teď mám zase tu nejlepší, jakou jsem mohl potkat. Je z úplně jiné branže. Co dělá? Stará se o mě. A můžu vám říct, že to je dřina! (smích) Potkali jsme se na tenise, hrajeme spolu za jeden tým. Mám sport hrozně rád. Je to pro mě ideální únik z divadelního prostředí. Potřebujete z něj unikat? Někdy to je pěkně na palici. Hrál jsem třináct let v kuse, navíc i v létě na Hradě Shakespearovské slavnosti. Utíkal ze zkoušky na představení a tak pořád dokola. To je pak člověk vnitřně úplně vyždímaný. Je to krásné, to zase ano. Ale je dobré mít něco na vedlejší koleji.