8°C
Vypadala jsi přitom ve vztahu s Domenicem tak šťastná...
„Nejen vypadala. Já jsem byla šťastná. Opravdu velmi šťastná. Až moc. Až mi to přišlo opravdu jako pohádka, jako sen. Měli jsme krásné plány.“
Co jste plánovali?
„Plánovali jsme, že tam, v Itálii, v podstatě budeme žít. Že já budu jezdit mezi Itálií a Prahou a že budeme spolu. A prostě se to nějak zvrtlo z jeho strany a já dodnes nevím proč. Každopádně vím, že to, co se stalo, nebyla moje chyba.“
Už nejsi vůbec zamilovaná?
„Ne.“
Myslíš, že tě někdy vůbec miloval on?
„Já nevím. Kdyby mě miloval, tak to nemůže tak rychle skončit. Protože tam žádný problém nenastal, aby mě přestal milovat. Byl to můj životní omyl. Ale můj život je plný takových omylů.“
A jste teď nějak v kontaktu?
„Ne, my spolu nekomunikujeme. Protože on říká pokaždé něco jiného a nejen médiím, ale i mně. Nevím, jestli je to patologický lhář, opravdu nevím. Ale vypadá to tak.“
Na mě to trochu působí, jako by se Domenico chtěl vedle tebe zviditelnit, jako by to dělal cíleně...
„Ano. Já jsem tím trpěla a v podstatě jsem to dělala jen proto, že jsem ho milovala. Ale neustále jsem ho prosila, aby to nedělal. Bohužel v tom neustále pokračoval. Ale nechci ho odsuzovat, to ukáže čas. Ale samozřejmě, že to tak vypadá, a já si to můžu myslet.“
A myslíš?
„No... Myslím si to, ano. Ale nechci ho za to odsuzovat, je to prakticky jeho problém. Bylo to nádherný, a teď to bolí. Bolí to strašně moc. Že to všechno, ty naše plány, které jsme měli...“
Neneseš na tom krachu třeba aspoň část viny?
„Tam nebyl důvod. Ale to jsou záležitosti mezi mnou a Domenicem, které si musíme vyřešit my sami. Je to velmi čerstvý a toho tlaku na mě bylo až tak strašně moc, toho mediálního tlaku a té pozornosti, že jsem vlastně neměla klid, který jsem nutně potřebovala.“
A krize vašeho stavu tedy přerostla až ve tvé zhroucení…
„Přestala jsem jíst, přestala jsem pít a prostě jsem zkolabovala. Proto jsem skončila v nemocnici. Bylo to z totálního vyčerpání organismu. Ještě v Itálii jsem byla absolutně šťastná, absolutně zdravá. On mě tahal i po různých vyšetřeních jenom proto, aby se otiskly zprávy. Doktoři se smáli a říkali, že mám veškeré orgány naprosto v pořádku.“
Ty lékařské zprávy máš?
„Ty má Domenico u sebe. Nevím proč, protože to jsou moje testy. Ale je to tak, byla jsem úplně zdravá, vrátila jsem se do Prahy, protože on odjel a já jsem jela za ním. Nechápala jsem, proč bychom neměli být spolu. Takže jsme se s Arturem vrátili do Prahy. Během té cesty jsme měli velmi těžkou bouračku, kdy Artur málem přišel o život, a pro mě to byl velký šok.“
Z nemocnice jsi pak poměrně brzy odešla. Už jsi nepotřebovala pomoc?
„Na JIP se mnou byly další tři pacientky, které měly opravdu vážné zdravotní problémy, a já si říkala, co tam vůbec dělám. Bylo mi trapně, že zabírám místo někomu, kdo ho opravdu potřebuje. Byla jsem jen zesláblá, potřebovala jsem energii – najíst se, napít a vyspat. Potřebovala jsem někoho, kdo by se o mě v tu chvíli postaral, nakrmil mě, držel mě za ruku. Ale nikdo takový nebyl.“
Takže to jsi čekala od Domenica...
„Ano, měl to dělat on. Neudělal to. Ale stačilo by to. Celá ta akce byla jinak úplně zbytečná. Navíc se zapletl do medializace našeho vztahu. Prosila jsem ho, aby to nedělal. Měla jsem novináře a fotografy neustále za sebou. Vím, že média na tom vydělávala. Ale já jsem prostě jen chtěla žít a chtěla jsem si užívat naši nádhernou lásku. Ale najednou prostě nastal z jeho strany zlom.“
Jaký zlom? A proč?
„Úplně bezdůvodně. V době, kdy jsme byli šťastní. Takže to nechápu. Rozuměli jsme si.“ V čem byl mezi vámi nesoulad? „Jediné, co můžu říct, je, že jsem ho neustále prosila, aby mě uchránil před médii.“
Ale vypadá to, že on dělal spíš opak...
„Ano, chtěla jsem klid, a on dělal pravý opak. Prostě mě neposlouchal. Mě to neuvěřitelně vyčerpávalo, protože jsem typ člověka, kterému medializace vadí.“
Jak jsi snášela nemocnici?
"Ležela tam Bartošová, takže se na mě pořád někdo chodil dívat. Připadala jsem si jako opička v zoo. Sestry na mě byly navíc nepříjemné. Měla jsem hrozný hlad, prosila jsem je o cokoliv k jídlu, klidně o suchý chleba. Řekly, že nic nemají, že mám hodně pít. Já ale už neměla ani čaj, ale neměly čas mi přinést nový. Navíc se u mě na prohlídkách vystřídali všichni doktoři. Asi se chtěli podívat. Já prosila, aby mě pustili, ale nechtěli.“
Nemyslíš, že to bylo potřeba? Kdyby ne, tak by tě snad propustili dřív.
„Určitě. Jsem ráda, že mi dali energii. Ale mně by opravdu stačilo, kdybych byla doma a byl tam někdo se mnou a postaral se o mě. Vyčerpal mě ten mediální tlak, šok po havárce, ten trval hodně dlouho. Arturovi šlo opravdu o život. Já ho nechala výjimečně chvíli sedět vepředu, což normálně nedělám, měli jsme profesionálního řidiče... Po té srážce bylo auto úplně zdemolované. Artur měl sklo pár centimetrů od krku.“
Jak to nesl on?
„Skvěle. Ale já jsem byla v šoku několik dnů. Do toho to všechno ostatní – tlak, to, co se psalo, to zklamání s Domenicem... Tělo se mi zablokovalo a nechtělo přijímat nic. A nikdo se mnou nebyl. Už se to kolem mě motá spoustu let... Kolikrát už jsem přemýšlela, že si nechám změnit obličej, jméno a budu někdo úplně jiný, abych mohla žít normální život.“
Jsi zpěvačka, to s sebou prostě určitý zájem veřejnosti nese...
„Já ale ke své práci potřebuju klid. Jít v klidu na procházku, aby si mě nikdo nevšímal. Jít ven s Arturem. Ten už se mnou nechce nikam chodit, protože mu ta pozornost vadí. Ani já nejsem typ člověka, kterému by ta popularita dělala dobře, já tím trpím.“
Řekla bys, že jsi introvert?
„Já nevím, to nemůžu posoudit já. Uzavírám se do sebe, když je toho na mě moc, když už to nedokážu unést. Potřebuji mít agenturu, která mě toho uchrání, ale tu jsem zatím nenašla.“
A nepotřebuješ na tu ochranu i toho muže?
„Určitě. Já nejsem typ ženy, která umí být sama. Přijít domů a nemít si s kým povídat.“
Takže i ta bouračka tě rozhodila?
„To bylo všechno dohromady. Jak se říká: Když se všechno kazí, tak prostě všechno.“
Jak se k bouračce postavil Domenico?
„Neustále komunikoval s médii a dělal v tom hrozné zmatky. Já nemůžu říct, že se na něj zlobím. Akorát ve mně odumřely jakýkoliv známky lásky k němu.“
Kvůli médiím jsi z domu vycházela v paruce?
„Přiznávám, že trpím nárazovými stavy sociální fobie. Kdo to nezažil, tak nepochopí. Když jedeš do obchodu a za tebou pět aut a sledují tě, jestli si koupíš rohlík ten nebo ten, kdo k tobě přijde, kdy k tobě přijde... Já jsem tak v podstatě přišla o všechny přátele, protože tím ztratili soukromí. Takže ke mně přestali chodit.“
A co tvoje rodina? S tou se vídáš?
„Oni žijí na Moravě, 370 kilometrů daleko. Nevídáme se, nejezdím tam, protože trpí tím, co se píše, a sami neví, co je pravda. Taky samozřejmě věří novinám. I když tu svoji práci dělám 30 let, přesto všechno si na to nezvykli. V podstatě mě neberou jako člena rodiny. Pokud přijedu domů, tak to jsou jen samé otázky, co je pravda a co není pravda... A já jsem z toho strašně unavená. Skoro nikdo si se mnou nepovídá o normálních věcech, a já potřebuji normálně žít.“
To se odráží na tvé psychice...
„Proto mám ty propady. Já odjedu třeba dvě velmi úspěšná turné, ale ten tlak je na mě takový, že prostě pak potřebuji odpočinek. Potřebuji se někde schovat a zapomenout na to, že jsem Bartošová. Ale bohužel to nejde.“
Proč myslíš, že je zrovna o tebe takový zájem?
„Já jsem se o tom zrovna včera bavila s jedním velmi váženým pánem, který tomu rozumí. A ten mi řekl, že mám v sobě zvláštní fluidum, které to přitahuje. Lidi o mě mají zájem, což je skvělý. Málokdo dneska koncertuje a já, když mám koncerty, tak mám plno. Moje koncerty jsou nádherné a naplňují mě. A to mi teď strašně chybí.“
Jak jsi na tom s prací teď?
„Já jsem úplně bez práce. Pořadatelé začali rušit všechny nasmlouvané akce kvůli tomu, co se psalo. Takže já jsem přišla o práci, o přátele, o peníze, a to jsem samoživitelka. Manželství a rozvod mě připravily o spoustu peněz. Takže mám obrovské finanční problémy. Nemám ani na jídlo. V podstatě se mi teď zbortilo úplně všechno. I zdraví.“
V tom tvém kolapsu nehrály žádnou roli léky a alkohol, jak se psalo?
„Ne, vůbec nic takového. Já jsem jen byla vyčerpaná a nemohla jsem se ani najíst. Neuzvedla jsem ani vidličku. Žádná sebevražda se ale nekonala, v životě jsem sebevraždu neplánovala.“
Ale mluvilo se i v minulosti o několika pokusech...
„Já nevím. Prostě když se napíše Bartošová, tak to znamená alkoholička, sebevražda, labilní osoba... A já se téhle škatulky nemůžu zbavit. Ale všichni, kdo mě poznali, říkali, že je to totální nesmysl. Jen se z té škatulky nemůžu dostat. Prý že jsem hloupá a bez názoru... A měla jsem několik agentur, řídila jsem spoustu lidí. Zaměstnávala jsem spoustu lidí a spousta lidí mě také okradla.“
Jak tě ti lidé okradli?
„Jsem zodpovědná matka, takže jsem se snažila zvládat všechno. A ono to není jednoduché, po nocích pracovat a vracet se domů, spát dvě hodiny a starat se o syna a o domácnost a do toho živit spoustu lidí. Vypadá to, že dostanu nějaký honorář, ale v podstatě mi z toho zbude minimum. Pokud pracuju, tak musím živit spoustu lidí. Platím procenta agentuře, platím vysoké daně.“
Neměla bys začít myslet víc na sebe?
„Já se rozdávám a pak mi dojdou síly. Já už jsem taková a nemyslím si, že bych se ve 45 změnila. Ale musím, abych přežila.“
