Historie ikonického loga se začala psát na začátku 70. let. Skupina tou dobou už byla zavedenou značkou. Jejich druhé album, které ve Velké Británii vyšlo pod jménem The Rolling Stones No. 2 v roce 1965 dobylo tamní hudební žebříčky a pod názvem The Rolling Stones NOW! skončilo páté v USA. Ve stejném roce vydala kapela i singl s jedním ze svých největších hitů (I Can’t Get No) Satisfaction.

Na světě ovšem byly na začátku 70. let i další hity jako písnička Honky Tonk Women, nebo Gimme Shelter, která vyšla na desce Let It Bleed, která dobyla žebříčky jak ve Velké Británii, tak USA.

The Rolling Stones logo

„Stouni“ se rozešli se svým prvním vydavatelstvím Decca Records a místo hledání náhrady se rozhodli založit své vlastní. Nově založená společnost Rolling Stones Records potřebovala i své vlastní logo. Mick Jagger se proto vydal na Královskou akademii umění, kde se setkal se studentem Johnem Paschem.

Jagger byl podle Pascheho ovlivněný vzhledem indické bohyně Kali s vypláznutým jazykem a chtěl, aby logo neslo indický motiv. „Já ale nechtěl dělat nic indického, protože jsem byl přesvědčený, že by takové logo brzy zastaralo,“ vzpomínal na okolnosti vzniku ikonického loga Pasche pro deník New York Times.

Vypláznutému jazyku se ale zcela nebránil. „S Mickem Jaggerem jsem se poprvé setkal v jejich kanceláři. Když se s ním setkáte tváří v tvář, první, čeho si všimnete, je, jak velké má rty a pusu celkově,“ cituje Pascheho server Feelnumb.

Osudové setkání způsobil jediný telefonát

K tomu, aby se osudové setkání nikdy nestalo a logo nevzniklo, přitom stačilo málo. Jagger totiž původně oslovil přímo akademii. „V roce 1970 jsem byl v posledním ročníku akademie, když někdo z kanceláře „Stounů“ zavolal do školy a ptal se, zda by jim nedoporučili někoho ze studentů, který by navrhl plakát pro jejich evropskou tour. Já jsem byl tím šťastným studentem,“ popsal Pasche první setkání v rozhovoru pro AM FM Magazín.

O rok později se pak s Jaggerem setkal znovu. A právě tehdy ho zpěvák požádal o design slavného loga, které bylo původně určené pro novou nahrávací společnost. Jak Rolling Stones Records, tak ikonická ústa s vypláznutým jazykem si v tomto roce měly odbýt premiéru v podobě jednoho z nejslavnějších alb rockové historie – Sticky Fingers.

Za svou práci měl navíc původně dostat jen 50 liber (asi 22 tisíc Kč po přepočtu na dnešní ceny). Kapela ale byla s jeho prací tak spokojená, že Paschemu nakonec zaplatila dalších 200 liber navíc.

Sticky Fingers: Album, které vešlo do historie rocku i designu

Obal desky je dnes stejně legendární, jako hity Brown Sugar, Wild Horses nebo Can’t You Hear Me Knocking, které na desce zazněli. Přední část tvořila fotografie obdařeného mladíka v těsných džínech, a otevírala se skutečným zipem. Šlo o nápad z dílny slavného Andyho Warhola.

Provokativní design s sebou ovšem nesl i řadu úskalí. „Věděl jsem, že zadní strana zipu může poškodit desku uvnitř,“ vzpomínal Craig Braun, muž, který kapele pomáhal obal vytvořit, pro New York Times. Potřeboval tak extra ochrannou vrstvu. Jeho první volbou byl opět Warhol, který Braunovi zaslal polaroidovou fotografii neznámého modela v bílém spodním prádle. Ta se skutečně pod zip na „naditých“ džínech na přední straně dostala. Problémy s poškrábáním vinylových desek tím ale neskončily.

První zásilka totiž dorazila poškozená. Díky váze desek naskládaných na sebe totiž jezdce zipů na přebalu poškrábaly B stranu desek na místě, kde byly drážky s písní Sister Morphine. I zde ale Braun přišel s řešením. „Napadlo mne, že kdyby bylo lepidlo, kterým se zipy přilepovaly, bylo dost suché, mohli bychom mít na konci kompletovací linky staré paní, které by zipy rozepínaly tak, aby jezdce tlačily na střed desek,“ vysvětlil.

Toto řešení navíc, dohromady s fotografií muže ve spodním prádle, jen posílilo provokativní vzhled alba. Braun ale potřeboval logo na vnitřní přebal desky, který by ochránil i její druhou stranu. Tím se stal právě Pascheho obrázek.

Video
délka: 00:38
360p 240p

Jak trénuje Mick Jagger. youtube.com

Fotogalerie
14 fotografií