7°C
Mnozí padesátníci mají tendenci bilancovat. Jak jste na tom vy?
„Nikdy jsem to nedělal a nebilancuju ani teď. Myslím, že mám velké štěstí, že jsem se nikdy nemusel stydět za své písničky. Když jsem připravoval poslední album, tak jsem si uvědomil, kolik jich mám. Ale člověk se nesmí brát příliš vážně, to je cesta do pekel.“
Udělal byste dnes něco jinak?
„Ne. Všechno bylo tak, jak mělo být. Opravdu lituju jen toho, že jsem rozbil rodinu.“
Vaše děti Filip (20) a Ema (18) jsou už dospělé. Jaký s nimi máte vztah?
„Velký, přátelský a velmi otevřený. Neexistují mezi námi žádná tabu. Díky tomu si také myslím, že jim neublížilo ani mé skandální období, když jim spolužáci denně předkládali články v novinách a v časopisech. “
Jsou po vás?
„Ono to ani jinak nejde, geny jsou geny. Když s nimi trávím víc času, pořád sleduju, v čem jsou po mně a co mají ze své matky.“
S dcerou Emou jste nazpíval duet, přivydělává si také jako modelka. Čím chce být?
„Myslím, že má dobrý hlas, na molu se mi také líbí, ale ona mi na rovinu řekla, že nechce být nějaká celebrita, že chce jít v budoucnu do zahraničí. Má před sebou poslední rok gymnázia. Kam se vydá dál, to zatím netuším.“
A Filip?
„Studuje práva a je velmi aktivní v jedné realitní kanceláři. Navíc je velký milovník zdravé výživy a svého vypracovaného těla.“
Vy jste ale také výrazně zhubnul…
„Moje váha už byla abnormální a mně to vadilo. Od té doby, co jsem zhubnul, se nevážím. Bojím se čísla, které se tam ukáže.“
Jak se vám to podařilo?
„Jednoduše. Přestal jsem se přejídat a začal normálně jíst. Nejtěžší pro mě bylo přestat jíst v noci. V podstatě naposledy obědvám a pak se snažím nemyslet na to, že dole v kuchyni mám zmrzlinu, chipsy a čokoládu.“
Na albu Všetko máte duety napsané původně pro vás a Ivu Bittovou, s níž jste žil. Nakonec jste je ale nazpíval s někým jiným…
„Přál jsem si, aby se dostavila interpretka sama a nazpívala je se mnou. Čekal jsem čtyři roky, ale Iva už delší dobu žije v Americe. Hledal jsem proto někoho, kdo by ji mohl nahradit, a rozhodl jsem se pro Terezku Kerndlovou, protože její projev je andělský.“
Jste s Ivou Bittovou v kontaktu?
„Ne, jen se občas od našich společných přátel dozvím, že se jí daří dobře. A absolutně nepochybuju o tom, že by se jí dobře dařit nemělo, protože jsem ji poznal jako neskutečně pokorného a pracovitého člověka.“
Na svém kontě máte 270 písníček. Řekl byste, že jste pracovitý?
„Ne, já jsem standardně líný, i když to tak nevypadá. Nejsem typ pracanta, který by každý den seděl s kytarou a papírem a přemýšlel, jestli ho něco napadne.“
Jak vznikají texty vašich písní?
„Já si občas poznamenám nějakou větu nebo slogan, který mě zaujme. Někdy si to ani nenapíšu. Ono to pak najednou přijde a vznikne text. K albu jsem byl schopen napsat texty za jedno odpoledne – a to opravdu nepřeháním. Potíž je v tom, že nikdy předem neodhadnete, kdy to odpoledne přijde.“
A na konci roku 2006, když jste ohlásil konec své hudební kariéry, už to odpoledne nepřišlo?
„Ano, byl jsem autorsky totálně vypnutý, neměl jsem chuť napsat žádný text, a navíc jsem byl i vážně nemocný. V jednu chvíli se u mě objevil zápal plic a pohrudnice a k tomu nesrážlivost krve. Bylo mi strašně zle a konzilium lékařů, které se tehdy u mě sešlo, se nad mou postelí dohadovalo, jestli to vůbec přežiju.“
Když jste se uzdravil, přemýšlel jste, čím jiným kromě zpěvu byste se mohl živit?
„Ne. Neměl jsem potřebu ani chuť něco dělat. Odpočíval jsem, procházel se venku…“
V roce 2008 jste se ale vrátil. Co bylo tím impulzem?
„Po letech jsem se potkal s lidmi, se kterými jsem v minulosti spolupracoval. Začali jsme dělat na společném projektu, nazpíval jsem s Milanem Lasicou album na počest Járy Filipa a dostal zase chuť do práce.“
V Česku vás proslavila písnička Štěstí je krásná věc, kterou pro vás napsali Petr Hapka a Michal Horáček. Jak jste se k sobě dostali?
„V podstatě náhodně. Tehdy přišel telegram se jmény: Hapka, Horáček, Hegerová, Müller a u toho bylo telefonní číslo. To jsem vytočil a ukázalo se, že oba pánové viděli v nějakém pořadu mé vystoupení a rozhodli se mě oslovit ke spolupráci. Okamžitě jsem se rozjel do Prahy, protože jsem je považoval za mistry světa.“
A vzniklo album V penziónu svět…
„Původně jsem na něm měl zpívat jednu písničku a nakonec z toho byly tři. Desku V penziónu svět považuju za jednu z nejúžasnějších, která u nás kdy vyšla.“
Máte z jejich pera písničku, která vám přirostla k srdci?
„Za největší sílu považuju Rozeznávám, kterou zpívám na desce V penziónu svět. Tu jsem ochoten si i pustit. Na to, že jsem byl tehdy tři roky na scéně, se myslím povedla a dodnes zabírá na koncertech v Česku i na Slovensku.“
Kníže Rohan, Po schodoch, Baroko… Velké hity, které chtějí fanoušci stále slyšet. Nemáte už na ně alergii, podobně jako ji mívají i jiní zpěváci na své hity?
„Od svých kolegů se neliším, ale našel jsem si cestu, která mě baví. Když připravujeme turné, dáme těmto hitům nové aranžmá. Z pomalých uděláme rychlé a obráceně. Uvědomuju si, že tyto hity chce publikum slyšet, a já je o ně nemohu připravit.“
V létě jste hrál na festivalech. Jaký byl ohlas fanoušků?
„Byl jsem velmi překvapený, protože jsme vystoupili na dvou naprosto odlišných akcích. Hráli jsme také na metalovém festivalu v Třebíči. Když jsem si ale přečetl, kdo tam s námi hraje, tak jsem si řekl, že nemáme šanci.“
A měli?
„Dopadlo to skvěle, a ještě lépe dopadl country festival v Piešťanech. To mě velmi potěšilo.“
Čím si vysvětlujete, že dokážete zaujmout žánrově tak naprosto rozdílné publikum?
„Nevím, já to neumím definovat. Každé album, které jsem vydal, bylo jiné než to předešlé. Ale tak nějak cítím, že mám své místo na hudební scéně. Nejsem ani teenagerovský typ, ani sezonní láska. Asi je to proto, že mi fanoušci v těch textech věří, protože jinak by nedokázali akceptovat mé skandální období.“
Máte na mysli vaši drogovou životní etapu?
„Ano, a také tu, která následovala potom, kdy jsem zůstal sám a objížděl malé kulturní domy, stál tam pod světlem a zpíval svůj repertoár na muziku ze záznamu pro sto lidí. A oni si mě přišli poslechnout a odcházeli spokojení. Možná někteří z nich přišli ze zvědavosti, jestli neudělám zase nějaký skandál, ale důležité bylo, že dorazili.“
Co bylo tím hlavním motivem, že jste s drogami skoncoval?
„Jednou ráno jsem se probudil doma sám, poté, co rodina po vzájemné dohodě odešla, a koukal jsem tak na sebe do zrcadla a říkal si: Výborně, tak to se ti povedlo. To, co si celý život budoval, teď můžeš spláchnout pravděpodobně někam… A pak mě oslovil nějaký pán z Moravy a já začal objíždět ty koncerty a ono se to zase začalo pomalu narovnávat.“
V té době vám také hodně pomohla vaše maminka…
„Oddaně mi sloužila a držela mě skutečně nad vodou v okamžiku, kdy na mojí straně už nikdo nebyl. I když tím vším trpěla, nikdy mi to nedala najevo. Můj odchod od drog trval relativně dlouho, ale nakonec se zdařil.“
Bál jste se, že to nezvládnete?
„Největší strach jsem měl z toho, že nebudu mít inspiraci, když si třeba nedám marihuanu. Ale pak jsem udělal první album úplně čisté, tedy Richard Müller a hosté v roce 2000 a krátce na to album 01. Poznal jsem, že to jde i bez drog.“
Z vašich textů je zřejmé, že jste citlivý člověk…
„Já si o sobě dokonce myslím, že jsem až přecitlivělý.“
Váš otec by letos oslavil 75. narozeniny. Jednou jste řekl, že pro něho máte rozepsanou písničku Moj dědko Vlado. Už je hotová?
„Text skutečně vznikl, ale zdá se mi vůči otci příliš tvrdý, a to nechci. Já se naopak po jeho smrti snažím být hrdý na to, jaký to byl velký umělec.“
Myslíte si, že máte s otcem některé společné vlastnosti?
„Já to ani nevnímám, bylo by lepší zeptat se lidí, kteří znali otce a znají i mě. Každopádně, co se komunikace mě a mých dětí týká, v tom jsem naprosto jiný. Já jsem se svým otcem takto otevřený vztah neměl. Čím víc jsem se upoutával ke své mámě, tím víc jsem se vzdaloval otci.“
Vybavíte si s ním nějaký mimořádně silný zážitek?
„Největší setkání s mým otcem bylo bohužel tři měsíce před jeho smrtí v nemocnici, kam jsme se vypravili s bývalou manželkou a dětmi. Najednou byl ochotný poslouchat, což se v minulosti nestávalo, protože on byl až do té doby spíš mužem monologu.“
Jak vlastně vidíte sám sebe?
„Především se dlouhé roky snažím, abych se měl rád, a to se mi stále pořádně nedaří. Tak třeba teď, po té padesátce to vyjde. Jsem člověk velmi nespokojený, a to nejen se svým okolím, ale i sám se sebou. Nehýřím významně optimismem, nerad ubližuju, a když už se to stane, tak dělám všechno pro to, abych to nějak urovnal.“
Dokážete se omluvit?
„Ano. Nemám problém říct: Promiň, byla to moje chyba.“
Richard Müller
● Narodil se 6. září 1961 ve slovenském Hlohovci do herecké rodiny Vlada a Elišky Müllerových.
● Vystudoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě (filmová a televizní dramaturgie, scenáristika).
● Během studia přispíval do hudebních časopisů.
● V roce 1984 založil skupinu Banket a poprvé veřejně vystoupil na Bratislavské lyře s písní Nespoznaný. Na začátku 90. let se skupina Banket rozešla a Müller se vydává na sólovou dráhu.
● V roce 1988 začal spolupracovat s Petrem Hapkou a Michalem Horáčkem (V penziónu svět).
● V roce 1992 vydal desku Neuč vtáka lietať. Následovala další úspěšná alba, např. 01, Monogamný vzťah, 44, Už.
● Při oslavě svých padesátin pokřtil album Všetko.
● Byl ženatý s TV hlasatelkou Soňou Müllerovou, se kterou má dvě děti (Filip, Ema).
● Nějakou dobu žil s českou hudebnicí Ivou Bittovou
● V současné době má přítelkyni Vandu Wolfovou.
