Viktor Dekoj sice vlastní policejní průkaz, ale jeho hlavní pracovní náplň je funkce hornisty neboli hráče na lesní roh v Hudbě Hradní stráže a Policie ČR.

Není to trochu ošemetné, když jste nyní na Hradě nejchytřejším Čechem?

„Myslím si, že ne. Sloužím České republice, náš orchestr zajišťuje hudební doprovod při státních ceremoniálech pro prezidenta republiky a reprezentujeme českou hudební kulturu i v zahraničí.“

Na jaké nejvýznamnější akci jste hrál?

„Mimo jiné jsem hrál pro papeže ve Vatikánu.“

Nosíte na koncerty kromě lesního rohu i zbraň?

„Nenosím zbraň a nechodím ani na střelby. Mám v kapse policejní průkaz a České policii sloužím svým hraním.“

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

„Přijdu v 7:30 do práce, rozehraju se na nástroj. V devět začíná zkouška, cvičíme do půl jedné a pak si dáme oběd. Končíváme v 15:30, když je standardní den, ale někdy hráváme večer. V těchto případech se pracovní doba posouvá podle toho, jak je potřeba.“

Baví vás práce?

„Těch momentů, kdy jsem nadšený, že si můžu zahrát, je nyní už méně, ale samozřejmě jsou akce, ze kterých jsem nadšený. Třeba tento týden jsme hráli na šedesátinách Michala Pavlíčka, kde zpívali i Vilém Čok a Michael Kocáb. Je to kvalitní hudba, jsou to výborní muzikanti a jsme rádi, že jsme tam mohli vystoupit. Nechal jsem si tam Michaelem Kocábem podepsat noty a věnoval jsem je poté mámě. Ta byla nadšená, ona si Michaela Kocába velice váží, protože se zasloužil o to, aby Rusové odešli z Československa.“

Stejně tak nadšená určitě byla, když jste vyhrál soutěž Nejchytřejší Čech. Koukala na vás v publiku?

„Měl jsem v publiku jenom kamaráda s jeho přítelkyní, protože máma říkala, že by to tam psychicky nezvládla. Samozřejmě byla napnutá doma. Manželka chtěla jít, ale máme malého syna, proto s ním raději zůstala doma. Nyní synovi bude rok a půl.“

Jak jste s manželkou dlouho?

„Jsme spolu šest let, a dva a půl roku jsme svoji.“

Proč jste se do soutěže přihlásil?

„To souviselo s mojí životní změnou. Před soutěží jsem měl 134 kilo, což byl můj rekord a při 195 centimetrech je to 40 kilo navíc. Změnil jsem kompletně životní styl, začal jsem každý den běhat, do práce chodím pěšky a těší mě, že moje hubnutí je vidět v průběhu pořadu. V březnu byly castingy, tam jsem měl 130 kilo, v květnu se točil medailonek, kde jsem vážil 115 kilo, a při samotném natáčení jsem měl 107 kilo. Rád se na to koukám. Prostě jsem se rozhodl, že budu dělat věci, které mě baví. Kdybych změnu sám sebe neudělal, možná se ani nepřihlásím.“

Všiml jsem si, že na konci soutěže jste chtěl ještě něco říct, ale Roman Šmucler už vás přerušil. Co jste chtěl říct?

„Já jsem chtěl poděkovat manželce, ale pan Šmucler mě už nepustil ke slovu. Každopádně jsem chtěl říct, že mám skvělou ženu, která by při mně stála, i když bych se vrátil domů bez výhry.“

Ale vy jste se vrátil s výhrou. Jak ve finále vypadá?

„Osm zlatých mincí dvou velikostí v celkové hodnotě jeden milion korun.“

Člověk by řekl, že v dnešní době je lepší mít zlato než peníze. Co vy na to?

„Já bych také raději měl zlato, ale máme hypotéku, která je větší než jeden milion, a tak samozřejmě peníze půjdou hlavně tam. Já se rád potěším s výhrou, ale pak ji prodám. Plánujeme rekonstrukci domu v Lysé nad Labem a dosluhuje nám auto.“

Už se vám ozvali nějací staří známí?

„Já jsem se bál, že se vyrojí mnoho negativních reakcí, ale překvapilo mě, kolik lidí mi výhru přeje. Ozvali se staří známí, kamarádi, muzikanti, rodina. Ti, co mi to nepřejí, se neozvali.“

Jak probíhala oslava?

„V říjnu, když jsem se už dozvěděl výsledek, ale nesměl jsem ještě o něm mluvit, jsme si to s manželkou oslavili doma. A když minulou sobotu finále běželo v televizi, pozval jsem známé, kamarády a rodinu do kina v Lysé nad Labem, propojili jsme televizní přenos na velké plátno, nachystali jsme si občerstvení a společně se koukali. Dali jsme si pivo, a protože z Lysé už večer nejede vlak, slavili jsme do pěti do rána. Kamarádi potom odjeli a my jsme šli spát.“

Už se objevil někdo, kdo by chtěl půjčit?

„Ne, předesílal jsem, že už vím, co s penězi udělám. Ten milion mi dost uleví a budu se moci věnovat věcem, na které mi přišlo hloupé brát peníze z rodinného rozpočtu. Třeba si udělám lektorské zkoušky na spinning. To je ježdění na kole na hudbu. Já na to pravidelně chodím, ale někteří lektoři nemají moc smysl pro rytmus a to mi vadí. Jde o to vybrat písničky, na které se jezdí. Zvolit tempa skladeb a potom podle nich šlapat.“

Kdy jste přišel na to, že jste chytřejší než ostatní?

„No to nevím. Táta byl psycholog. Máma jako učitelka matematiky a fyziky mě naučila počítat ještě dříve, než jsem chodil do školky. Pak jsem za mámou docházel na gymnázium, kde jsem si v sedmi letech osvojil gymnaziální matiku. Nejdříve jsem tomu moc nerozuměl, ale mamka je dobrá učitelka.“

To jste se asi na základní škole dost nudil, ne?

„V matice jo, co mě máma naučila v sedmi letech, s tím jsem si vystačil do konce gymnázia.“

Co vám dělalo ve škole největší problém?

„Pamatování. Když jsem si musel pamatovat, kdo se kdy narodil, co napsal atd. To jsou informace, které já ve svém životě nepoužívám a nemám je v hlavě.“

Jaké jste měl známky?

„Do čtvrté třídy jsem měl samé jedničky, pak jsem dostal dvojku z tělocviku v páté třídě, jsem nosil v žákovské z gymnázia v Říčanech trojky, pak jsem se přesunul na hudební gympl, kde jsem měl trojky a následně na konzervatoř.“

Dělal jste si někdy testy na IQ?

„Táta mi dělal testy už asi v deseti letech. Tam byly různé otázky a já jsem měl vždycky všechny správně. Udělal jsem test, který byl nastavený do IQ 157. Takže mám asi IQ 157, ale já se tím nechlubím. Když mi napsali, že mě přijímají do Mensy, tak jsem ten dopis omylem při otevírání roztrhl, což dokazuje, že v jiné oblasti jsem zase nešikovný. Už táta říkal, že inteligence není přímka toho, že je někdo na tom velmi dobře. Hodně chytří jsou blízko k hodně hloupým. Existují mentálně postižení, kteří si zapamatují zpaměti telefonní seznam, a univerzitní profesoři, co nejsou schopni nastartovat auto.“

Jak poznáte chytrého člověka?

„Chytrý člověk by měl být ten, který dělá, co chce. Myslím, že hloupý člověk dělá věci špatně a nepoučí se z toho. Chytrý by se měl poučit a měl by žít život, jaký si přeje. Nemyslím, že nejchytřejší lidi jsou ti, co nejvíce vydělávají, jsou to lidi, kteří jsou spokojení.“

Chytří lidé se vzdělávají celý život. Nejinak to má i Viktor Dekoj, který ještě ve svých třiceti letech studuje Akademii múzických umění obor hudební management. „Je to obor, který spojuje noty i čísla, což mi naprosto vyhovuje. Učím se tam, co všechno obnáší příprava koncertů, takže doufám, že se někdy uplatním i v tomto oboru a stane se ze mě třeba hudební producent,“ říká Nejchytřejší Čech, který by měl letos dělat závěrečné zkoušky.

„Zdeněk se naučil číst písmenko O. Když někam jdeme, a když na autě vidí nulu, řekne, že tam je písmenko O,“ vypráví o prvních čtenářských úspěších svého čtrnáctiměsíčního syna Viktor Dekoj. Vypadá to, že se jeho potomek potatil a že stejně jako on bude v některých oblastech napřed před ostatními. Třeba si ve třech letech už sám bude číst pohádky.

Fotogalerie
7 fotografií