7°C
Zdravotnické středisko ve Velkých Karlovicích, kde má doktor Cigánik ordinaci, už od rána takřka praskalo ve švech. „Zrovna dneska, když jste přijeli, máme spoustu pacientů,“ řekla sestřička Věra Jakešová (57), doktorova pravá ruka.
Oba se od rána nezastavili, a to je odpoledne ještě čekalo pár návštěv u pacientů. „Už ale jezdíme míň než kdysi,“ říká doktor Cigánik. „Starých lidí na kopcích, kteří nás potřebovali, ubývá, a z těch mladších má pomalu každý auto, a tak si k nám dojede.“
Když se na židli naproti doktorovi posadil Josef Šimák (54), technik z místní pily, a začal se svěřovat, připomínalo to rozhovor dvou starých známých, který s jejich svolením přetiskujeme. „A co tvoje Alena, nohy jí už neotékají, viď?“ ptá se doktor, zatímco bere do rukou nástroj a kontroluje oba zvukovody pacienta.
Pan Šíma si totiž stěžuje na náhlou hluchotu a dodává, že dnes ráno v práci málem vypadl z náklaďáku. „Úplně jsem ztratil rovnováhu a hlava se mi točila,“ popisuje své potíže. Sestra Jakešová zatím podle doktorova pokynu připravuje roztok k výplachu uší. „Máš tam pořádné špunty, to bys sám nevyčistil, musíme to rozpustit,“ rozhoduje lékař a nasává roztok do objemné stříkačky. „Tedy pane doktore, to je úleva,“ libuje si pan Šimák.
MUDr. Cigánik úkon opakuje na obou stranách hlavy a pacient, rázem nabyvší sluchu i rovnováhy, chce odejít. Ale tak rychle to nepůjde. „Počkat, Josef, vidím, že tu nemáš test na skryté krvácení,“ vysvětluje panu Šimákovi. Na rakovinu tlustého střeva umírá zbytečně spousta lidí i na Valašsku a MUDr. Cigánik je zvyklý své pacienty prohlédnout i vyzpovídat o potížích do detailu.
A tak ukazuje, jak se s testovací soupravou zachází, jak vzorek odebrat i co udělat pak. „Není to nic složitého, Jožko. Jo a dáš mi padesát korun jako zálohu. Až vzorek zítra přineseš, sestřička ti ty peníze vrátí,“ říká doktor. Později pro reportéry Nedělního Blesku dodává, že se mu tak podařilo dosáhnout toho, že lidé s testem se do ordinace opravdu vrátí. „Někteří se na to dřív prostě vykašlali, ale takhle se nám většina testů vrátí,“ popisuje.
Dušan Cigánik je po rodičích Slovák, narozený v Ústí nad Labem. „Chtěl jsem studovat, ale naši měli finanční problémy, a tak jsem šel na vojenské gymnázium. Tam bylo i plné zaopatření a já jsem v armádě pokračoval – na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Hradci Králové v rámci vojenského ústavu.“ Po absolutoriu se jako lékař dostal ke stíhacím letcům. „To byla elita armády, vysoce vzdělaní chlapi, špičkoví snad ve všem. Pamatuji, jak jeden z nich zabránil v přeletu nad naším územím stíhačce, pilotované leteckým esem západoněmecké Luftwaffe. Dostal ho taranem, křídlem, protože střílet na člověka nechtěl. Oba piloti se katapultovali a přežili,“ popisuje jeden ze svých zážitků.
Když mu vypršel desetiletý závazek vůči armádě, šel na Valašsko. Miluje čistou a prakticky netknutou přírodu a zdejší lidi – rovné a poctivé v řeči i názorech. „Nikdy jsem nelitoval, že jsem tady, i když v zimě tu bývají až dva metry sněhu a oblohu vidíme jako z tunelu,“ směje se. Moc rád chodí houbařit, má svoje místa a s trochou sebekritiky dodává, že se dostane i tam, kam ostatní ne.
„Jako doktor mám povolení ke vjezdu prakticky kamkoliv v Beskydech, to musím mít, kvůli práci.“ Podle kamarádů povýšil houbaření na adrenalinový sport a každý z nich ví, že když si řekne, tak od doktora sklenici nasušených praváků dostane. Praktický doktor v horách má být tak trochu psychologem a rozumět musí skoro všemu ze svého řemesla.
„Ušní, nosní i krční a další obory, byť ne do úplného detailu. Ale tak, aby bylo možné stanovit přesnou diagnózu a pacienta nasměrovat případně ke specialistovi,“ vysvětluje doktor Cigánik. Standardně dělá i opichy páteře, natáčí EKG, udělá test na zánět (CRP) a testy na krvácivost a srážlivost (INR), které u nás už moc praktických lékařů nedělá. Zdejší lidé jsou podle jeho slov to nejlepší, co ho – kromě manželky a dětí – mohlo potkat.
„Lidé jsou zde velmi srdeční a dobří. Dřív, když ještě byla zemědělská družstva, měl skoro každý deputát, zabíjelo se prakticky na každé chalupě a na vyšetření se nosila výslužka.“ Dnes už to není pravidlem, ale když pacient přinese domácí vajíčka, doktor Cigánik si toho váží. „Nejde ani tak o tu výslužku, ale o dobře nastavený vztah plný respektu mezi lékařem a jeho pacientem.“ A dodává: „Někdy dostanu i slivovicu.“
O seriálu s doktorem Martinem nechce Dušan Cigánik moc mluvit. Když se spolu se sestřičkou chystají za pacientem do terénu, poví o něm alespoň něco. „Víte, přesadit britské reálie, ještě k tomu od moře, k nám na Valašsko, je hodně odvážné. Všechno je tu jiné, lidi i prostředí, a to, co jsem viděl, anglickou předlohu kopíruje hodně kostrbatě, mě o alespoň pravděpodobnosti seriálu nepřesvědčilo.“ A dodává, že odklonů od skutečného života a praxe lékaře je tam poměrně dost.
„Televizní kolega pracuje fakticky bez sestry, alespoň ji tam není moc vidět. Ale to prostě nejde. Dělá stěry, odebírá krev, naběhá se jako fretka a těch papírů, co musí vyřídit. Vždyť ona prakticky doktorovi organizuje práci,“ krčí rameny MUDr. Cigánik. I to, jak se Martin chová k lidem, nechápe.
„Je jasné, že jde o seriálovou nadsázku, ale takto se snad žádný normální doktor ani chovat nemůže. No, snad se v příštích dílech polidští,“ směje se skutečný lékař z Velkých Karlovic. V typické valašské chalupě na něho i na pozvané reportéry Nedělního Blesku čeká bývalý tesař Michal Volek (84). Posledních pár dnů, jak říká jeho paní, jenom polehává, stěžuje si na slabost a točení hlavy.
Doktor kontroluje pohyblivost rukou i nohou, jazyk a říká: „Zkuste trochu zapískat,“ a pan Volek se o to pokusí. Je diabetik, a tak mu sestřička Jakešová odebírá krev a měří tlak. Doktor vysvětluje jeho ženě, že se nemusí jednat o mozkovou příhodu, ale že převoz do nemocnice je vhodný. Sestřička volá sanitku a diktuje do mobilu adresu i diagnózu. Lidí jako pan Volek už mezi pacienty doktora Cigánika moc není. Běh života je neúprosný. V kraji, kde se obce jmenují třeba Huslenky, Karolinka, Hrachoveček nebo Halenkov, je i přes poezii v jejich názvech život obtížnější než jinde. Doktor Cigánik to ví, protože tam patří. Na rozdíl od toho televizního.
