Projela mnou znovu hrůza, kterou se už skoro deset let snažím vytěsnit z hlavy. Můžu vám tedy nejlíp povědět, jak to tenkrát s tím umláceným staříčkem bylo!

V koktejl baru Al Capone jsem si tenkrát coby začínající novinářka přivydělávala. Chodili tam (a vlastně stále chodí) převážně novináři a fotografové. Otvíralo se pro ně v pět odpoledne, obsluha tam tedy musela být aspoň hodinu předem, aby připravila bar. Pro alkohol se muselo do skladu v suterénu, takže vždy jeden z šichty musel sjet dolů výtahem pro zboží potřebné na baru.

Tenkrát, přesně 11. června 2004, jsem to byla já. Sjela jsem tedy výtahem do suterénu, otevřela dveře a... TAM LEŽEL! Starý muž, na zemi, s rozbitou hlavou, v kaluži krve! S křikem jsem zabouchla dveře, vyjela nahoru a běžela pro kolegu. Vypravili jsme se tam společně a zjistili, že pán už nežije. Okamžitě jsme volali policii.

Blesk byl rychlejší

Paradoxní je, že ačkoli je v Bartolomějské ulici, tedy v bezprostředním sousedství podniku, hned několik policejních budov, byl na místě dřív fotograf Blesku než vyšetřovatelé! Policie si dala celkem načas, přijela odhadem za tři čvrtě hodiny!

Krátce mě vyslechli, a pak se věnovali své práci. Až po pár dnech jsem se v novinách dočetla, že vraha chytili, když si na poště vyhlédl další oběť.