8°C
Máte ráda romantické filmy?
„Miluju je. Na horory nebo psychothrillery se nikdy nekoukám, mám totiž velkou představivost a pak se mi zdají hrůzostrašné sny. Není nad romantické komedie, kdy si člověk zabrečí a přitom se i pobaví. Třeba Lásku nebeskou jsem viděla snad dvacetkrát a pořád se mi neokoukala.“
Ptám se proto, že když se člověk podívá na váš život, je to jako romantický slaďák se vším všudy. Přemýšlela jste nad tím někdy?
„Napadlo mě, že si ty svoje zážitky jednou sepíšu. Ale že by to byla červená knihovna? No vlastně, možná ano.“
Už jenom vaše dětství ve stínu Olympiku. Jaký byl Petr Janda táta?
„Když jsem byla malá, tak mi nedocházelo, že je nějaká hvězda. Táta byl dobrý táta, i když moc nebyl doma, tedy skoro nikdy. Máma by na to asi řekla něco jiného, ale když měl čas, tak se nám věnoval. Je velký bohém, rád si povídá o tématech, které ho zajímají, ale čím je starší, tím víc vedeme rozhovory, které se víc než před lety týkají mě. Když k němu přijedu, vždycky mě provede po skleníku. Moc se o něm neví, že je velký pěstitel rajčat a je na ně mimořádně pyšný.“
Jak jste vnímala rozchod rodičů?
„Rozchod rodičů nastal ve chvíli, když máma umřela.“
Pardon, já myslela, že se rodiče rozvedli.
„Oni spolu už asi moc šťastní jako manželé nebyli. Nikdy se ale nehádali před námi, to se k sobě chovali vždycky hezky. Možná by se ani nerozvedli, asi by s tím počkali, až mi bude osmnáct.“
Maminka byla jeho fanynka?
„Potkali se hrozně mladí v Alhambře, kde maminka pracovala jako tanečnice a on tam často hrál s Olympikem. Spolužáci se mi pak posmívali, že tancuje nahoře bez. Táta byl žádaný, úspěšný muž, i když nebyl zrovna krasavec jako Brad Pitt, a máma byla krásná žádaná tanečnice. Táta jí řekl, že si ji vezme, až bude těhotná. Nejdřív pracovali na dítěti a pak se vzali. Hodně se milovali.“
Když měl táta tolik fanynek, měla důvod k žárlivosti?
„Musela trpět. V té době dával každý muzikant svým ženám důvod k žárlivosti, vždyť byla rokenrolová revoluce. Nevím, proč si všichni myslí, že jsou děvkaři jen herci a muzikanti. Znám málo lidí, kteří by měli ve vztahu čistý štít, profese na to vůbec nemá vliv.“
Maminka zemřela na rakovinu, když vám bylo 17. Tahle nemoc u nás zabije každého čtvrtého člověka. Dokázala byste poradit, jak se s tím srovnat?
„Neexistuje recept, aby to bolelo míň. Jediné, co pomůže přežít, je se v tom neutápět.“
To ale asi moc nejde.
„Když se to stalo, spala jsem v jejím pokojíčku, všude kolem sebe jsem rozložila její fotky a často jsem plakala. Nejsem ale povaha, která by se z něčeho úplně poskládala, tohle období netrvalo dlouho. Máminu fotku z doby, kdy jí bylo osmnáct, od té doby tahám všude sebou. Vždycky, když se přestěhuju, pověsím si ji hned vedle postele, abych na ní mohla koukat každý ráno, když se probudím.“
Mluvíte s ní?
„Pořád, každý den. Někdy mám pocit, že jsem úplně nad věcí. Přeci jen to bude 23. dubna dvacet let, co zemřela. Někdy mám přesto dojem, jako by se to stalo před týdnem. Se smrtí bráchy, který taky dostal rakovinu, jsem se vyrovnala mnohem snáz. Prostě když vám odejde ten nejbližší, tak to strašně bolí. Když zemře mámě dítě, tak to je asi ještě horší.“
Hodně lidí o smrti nedokáže mnoho let mluvit, vám to nedělalo potíže?
„Já mluvím o všem, vždycky. Když jsem šťastná, i když jsem nešťastná. Potřebuju se podělit o své informace a pak je mi líp.“
Když maminka zemřela, odjela jste do Ameriky studovat. To byl útěk?
„Nebyl, prostě jsme objevili na nástěnce ve škole nabídku na výměnný pobyt a protože to nebylo drahé, tak jsem se přihlásila. Někdy si říkám, jestli tehdy máma netušila, že se to s ní horší, a že bude lepší, když budu pryč. Že se mi nebude stýskat jen po ní, ale vlastně po všech, a tak se ta bolest rozmělní.“
Nebál se táta, že tam začnete blbnout?
„Nebál. Já jsem bydlela u paní, která měla tři děti, ale už mi neřekla, že jsou všichni na vysoké škole, každý v jiném městě. Vábila mě na kočku, která byla už mrtvá. Aby toho nebylo málo, tak zařídila, že můžu zadarmo chodit do katolické školy, kde sama učila. Byla jsem pod dohledem několika jeptišek. Táta věděl, že se mi tam nemůže nic stát.“
Většinu lidí zavane výměnný pobyt do zapadákova. Kam jste se dostala vy?
„Bylo to sice ve státě New York, ale úplně na severu. Tam, kde jsem bydlela, ani neměly ulice jméno. Adresa byla jen číslo silnice a PO box. Prostě v p*deli na věži.“
Tehdy už jste byla drsná rockerka, nebo vzorná Martička?
„Rockerka jsem nebyla ani náhodou. Já jsem k muzice přišla až v Americe. Asi tak v jedenácti letech se mi třeba hrozně líbili Bon Jovi a Europe, protože nám Karel Svoboda nahrál na videokazetu dvě hodiny vysílání MTV, a tyhle kapely tam hráli skoro pořád. Dneska už je samozřejmě neposlouchám.“
Jak jste se u jeptišek dostala k tvrdé muzice?
„Koukala jsem pořád na MTV, v té době byl boom Nirvany a bylo to.“
Z Ameriky jste se vrátila jako její obdivovatelka, nebo kritička?
„Amerika je nádherná, příroda je neuvěřitelná, krásné pláže, hory… taky mají hodně místa. Ale americký způsob života se mi vůbec nelíbí, nejvíc mi na něm vadí ta slovaprázdnota. Neustále vám dávají najevo, jak velcí jsou vaši kamarádi, jak jste úžasní, ale jsou to jen fráze. Žít bych tam nechtěla.“
Když jste se vrátila zpátky do Čech, stejně jste tady moc dlouho nevydržela.
„Přijela jsem akorát na maturitu, jenže jsem se zamilovala a nedostala se na vysokou. Chtěla jsem být tlumočnice. Táta si tehdy myslel, že jsem přijímačky zkazila schválně, ale to nebyla pravda. Němčina mi chyběla, tak jsem přijala nabídku svého přítele Thorstena, že odjedu s ním. Věděli jsme, že pokud by on zůstal v Německu a já v Čechách, tak to nikam nepovede. Za čtrnáct dnů už jsem zpívala v kapele Die Happy, kterou kluci zrovna založili.“
Jak dlouho jste s Thorstenem chodila, když jste s ním odjela?
„Půl roku, mně bylo 19, jemu 21. Já nebyla holka, kterou by mohl potkat ve své škole a on nebyl ten kluk, na kterého bych mohla já narazit v Praze. Prostě velká láska. Dodneška se máme strašně rádi.“
Odjela jste tehdy jen kvůli němu?
„Odjela jsem z lásky, ale přišlo mi to hrozně vhod. Tady bych si hledala brigádu na rok, vůbec jsem nevěděla, co bych chtěla dělat.“
A tak jste se, stejně jako vaši rodiče, brzy vdala.
„Trvalo to dva roky, já jsem totiž hrozně poctivá a nechtěla jsem tam být bez víza. Tak jsem se přihlásila na úřadě, že pracuji u Thorstenových rodičů jako au pair. Nikomu tam naštěstí nebylo divné, co bych v rodině se dvěma syny, kdy jednomu je 21 a druhému 17, měla dělat. Dali mi vízum na rok, prodloužili o půl roku a pak mi hrozilo, že se nebudu smět další tři měsíce vrátit. Thorsten mě v autě požádal o ruku slovy: Tak se vezmeme, a já řekla: Tak jo.“
Věřila jste, že to je na celý život?
„Já si to myslím vždycky. Jsem velký romantik, neumím s nikým chodit a myslet si přitom, že je to jen na chvíli.“
Jenže jste se rozešli, protože se zamiloval do jiné.
„Přesně tak, po pěti letech. Jeho rodiče to tehdy hrozně naštvalo. Říkali, že dneska o vztahy vůbec nebojujeme, že za sebou hned pálíme mosty. Nabídli mi, ať u nich zůstanu bydlet já, protože jsem se v té situaci ocitla nevinně, ať se odstěhuje on. Ale odmítla jsem a raději jsem si našla podnájem.“
Ani ten rozchod vás nepřiměl vrátit se domů?
„Když jsem odjížděla do Německa, tak mi táta řekl: Nikdy se kvůli zamilovanosti nevykašli na vlastní život! Myslím, že se tehdy bál, abych kvůli lásce neskončila v Německu jako tanečnice u tyče.“
Sama jste kvůli nevěře přišla o velkou lásku a váš současný přítel nemá dosud vyřešenou minulost. Trápí vás to?
„Nemá vyřešenou minulost, ale podle jeho informací jsem nevstoupila do funkčího vztahu, který by byl bez problému. Já jsem nerozbila rodinu. Ostatně se k tomu oba i tak vyjádřili. Ale to už nikoho nezajímá. Stejně budu navždy ta zlá.“
Věříte mu to?
„To vám nemůžu říct… o tom se nemluví. To je jenom mezi námi.“
U nás se rozpadá každé druhé manželství. Nebojíte se, že se po pár letech objeví jiná zajímavá slečna?
„Člověk si ničím nemůže být jistý, ani sám sebou. Bůhví, co se může stát, třeba se zítra zamiluju já. Spousta lidí se nerozvádí kvůli dětem, ale radši jsem pro dva spokojené rodiče, kteří spolu už nejsou, ale jsou spolu pořád schopní mluvit. V případě Viktora mě těší, že jsou pořád kamarádi. Já jsem Thorstenovi taky odpustila. Možná jsem si tehdy byla tím svazkem moc jistá.“
Na čem vztah stavíte dnes?
„Na upřímnosti.“
Prý plánujete stěhování do nového domu?
„Kdo to říkal? O tom nic nevím, bydlím s přítelem ve svém bytě na Vinohradech a budu tam bydlet dál. Do Ćíčovic do jejich domu nejezdím. “
A co miminko?
„Miminko si přeji, už mám na to nejvyšší čas, ale taková událost se nedá naplánovat. Bude, až bude.“
Vdávat už se nechcete?
„Nemám nic proti svatbě, naopak, je to hrozně hezký důkaz lásky. Jsem romantik. Ale je to i psychické pouto. Když jsem byla vdaná, jednou se mi stalo, že se mi jeden kluk líbil. Bylo to platonické, nic se tehdy nestalo, ale říkala jsem si: Ježiš, kdybych se fakt zamilovala, to by byl průser!“
Jak jde dohromady to, že milujete a pracujete v Praze a přitom pořád jezdíte za Die Happy do Berlína?
„Je to nápor, člověk musí mít dokonale sladěný diář, mám dva mobily i dvě peněženky, aby se mi nemíchaly peníze. Hodně cestuju, občas už se mi ani nechce odjet. Ale naučila jsem se říkat ne a nebrat všechno. Teď zrovna JENOM zkouším nový muzikál Kat Mydlář, takže jsem pořád v Praze a je mi blaho.“
Nebylo by řešení přesunout kapelu do Čech, kde je vaše jméno značka?
„To nedám - tři Němci, proti jedné Češce. Kluci mají v Německu rodiny, Thorsten, můj bývalý muž, bude mít za pár týdnů miminko.“
Když hrajete u nás, chodí na vás díky SuperStar víc lidí?
„Rozhodně ano, předtím mě znalo jen pár fanoušků z rockových festivalů.“
A budete rockerka nadosmrti?
„Co je rockerka? Moc nechlastám, nefetuju a z marihuany se mi dělá špatně, jen ji ucítím někde kolem.“
Je to naozaj dáma na úrovni.
