Ale manželka neměla pochopení pro jeho zálibu ve stavbě lodí v láhvi a dala mu nůž na krk: Buď budeš chodit víc ven, bavit se, hýřit, prostě žít, nebo už mi nechoď na oči.
Leošovi se zhroutil svět, vždyť už zbýval jen kýl a nějaké drobnosti kolem strážního koše. Teď stojí sám, vyhoštěn na kopec, v kapse pinzetu. Nad ním pevné noční nebe a pod ním mámivý oceán mihotavých se světel velkoměsta. A nad bary: víry.
Marešova máma: Leoš mi vše tajil
„Jde o to, že bych chtěl být lepším člověkem, ale vždycky narazím na nějakou překážku. A ten lepší Leoš je za tou bariérou a nejde mu to,“ vzpomíná kutil.
Jako tenkrát, když pospíchal domů z práce, unavený, ale šťastný. Lstivá ženština mu zastoupila cestu, omámila ho čajem, svlékla, tahala po místnosti za nohu a ještě si ho přitom fotila. Ten panák bez vůle přitom nebyl on, dobrodruh vratkých špejlí, ale ten druhý, horší Leoš, ten z odvrácené strany.
Hýřit, řádit, vířit, žít a konat dobro. To zní Leošovi hlavě když stojí nad městem a myslí na svůj nedokončený škuner, své hrdé špejle, na svůj osiřelý ponk.
Tak trochu jako reality show. Teď je třeba udělat všechno proto, aby se další díly nejmenovaly: Rozvod a Mizina. Ten škuner dostavíš, Leoši, jen je třeba si trochu přeleštit kompas.
Přidat názor
