Muková: Ta bolest v srdci je hrozná!
Pouhé tři týdny po smrti Petra Muka (+45) poskytla Eva Muková (37), vdova po slavném hudebníkovi, exkluzivní rozhovor Blesku!celý článek
Muková: Ta bolest v srdci je hrozná!
Pouhé tři týdny po smrti Petra Muka (+45) poskytla Eva Muková (37), vdova po slavném hudebníkovi, exkluzivní rozhovor Blesku!celý článek
Velmi si vážíme vaší odvahy svěřit se čtenářům pouhé tři týdny po smrti manžela. Určitě je tam nahoře šťastný, když vidí, jak jste ho měla ráda…
„Pořád ho moc miluju! A chci věřit tomu, že tam nahoře už je mu dobře. Ale já jsem zůstala tady.“
Petr vás tady ale naštěstí nenechal samotnou, máte dcerku Noemi…
„Ano, to je pro mě strašně důležité… Malé děti člověka někdy podrží víc než dospělí. Je to čistá dušička, která všechno vnímá úplně jinak, řekne to, co by dospělý nikdy neřekl. A Petr by měl určitě radost, jaké pokroky Noemi každý den dělá. Že už to sama zvládne na té velké skluzavce, že už hezky vyslovuje r. To jsou takové věci, které bodnou do srdce…“
Jak malá Noemi přijala tátův odchod?
„Samozřejmě ji to velmi zasáhlo. Reaguje ale jinak než dospělý člověk, a tak začala být trošku víc tvrdohlavá… Poradila jsem se s psychiatričkou a ta říkala, že to je normální obrana ze strany dítěte.“
Ptá se na tátu?
„To víte, že ano. Já se snažím být před ní silná a neplakat. To nesmím. Když se mě ale při pohádce o Sněhurce zeptala: Maminko, dá někdo tátovi pusu a pak zase vstane? Tak jsem to nezvládla. Holčička se to snaží pochopit v tom svém dětském světě.“
Zkusila jste jí vysvětlit, co se Petrovi stalo?
„Ano, snažila jsem se jí to všechno po pravdě, ale velmi citlivě vysvětlit. Že už nepřijde, protože mu přestalo bít srdíčko… Protože byl nemocný a doktoři mu už nemohli pomoct…A ona se hned zeptala, proč přijeli tak pozdě… Je to těžké vysvětlit.“
Petr byl nemocný a říkalo se, že se pracovně moc přepínal...
„Ano, to je stoprocentní pravda, byl strašně unavený, jezdil po vystoupeních, natáčel desku, chystal turné. Od prosince se vůbec nezastavil. A proto jsme se strašně těšili na dovolenou. Od zimy loňského roku se nezastavil.“
Práce ale většinou lidem s takovou diagnózou pomáhá...
„Ano, byla mu terapií, ale zároveň byl strašně vyčerpaný, bylo toho najednou moc a to taky nemoci neprospívalo. A už jsme se těšili na dovolenou, že si to vynahradíme, že budeme konečně spolu sami s malou, vypneme telefony. Měli jsme už objednanou dovolenou v Toskánsku… Petr měl rozplánovaný celý den, jak se bude procházet s Noemi po pláži a já se budu slunit…“
To je mi moc líto, mluvíte o Petrovi s takovým citem… Určitě ale vzpomínáte i na chvíle, kdy vás Petr zlobil. Nevymýšlel si třeba někdy jako všichni chlapi nesmysly, a přitom šel na pivo?
„Tak to dělal i Petr. A říkala jsem mu vždycky: Peťko, proč to děláš, proč mi to neřekneš? Když přijdeš domů a je z tebe cítit pivo, tak to asi zjistím. Vždyť víš, že můžeš jít na pivo, jen si jich nedávej deset. Tak to bylo...“
Tak to bylo i tu osudnou neděli 23. května?
„Ano, a když jsem pak byla na policii, tak se mě ptali… A já říkala, že byl s kamarádem na Kiss a pak se zdrželi a popíjeli…A přitom mi řekl, že přijde brzo domů. Proč to dělají chlapi takhle? A policajt řekl, že to dělá taky. Ženy to asi nechápou. Kdybychom se ale asi úplně chápali, byla by to nuda.“
Můžete se ještě vrátit k té neděli?
„Všechno to bylo tak... Neděle byla po dlouhé době velmi pohodová. Do oběda byl Petr s Noemi na hřišti, já jsem připravovala oběd, pak přišli a společně jsme se naobědvali, jak se nám to málokdy poštestilo. Po obědě jsme si všichni zdřímli, pak jsem Péťu vzbudila a drželi jsme se na křesle za ruce... Prostě nádherný den! Pak byl ještě s naším pejskem v Grébovce, no a pak odešel na koncert Kiss, na který se už strašně dlouho těšil a lístky sehnal až na poslední chvíli. Já jsem se doma dívala s kamarádkou a Noemi na hokej a průběžně jsem mu psala, jak naši hrají.“
To byly ale dobré zprávy!
„Skvělé a Petr z toho měl velkou radost. A poslední zpráva byla: Zlato!!!“
*Když odcházel na koncert, bylo to naposled, co jste se viděli?
„Ne, ještě jsem mu otvírala dveře, když přišel pozdě v noci domů. Já jsem šla spát dolů k malé a nebyla jsem s ním v noci. A pak jsem ho ráno našla… Na to nikdy nezapomenu… (pláče) Nemohla jsem tomu uvěřit, když jsem ho viděla. To bylo strašné… O tomhle už ne!“
Když v noci přišel, nezdál se vám rozrušený, v depresi?
„Ne, nebyl depresivní… Víte, mám pořád strašně moc výčitek, různá kdyby, kdyby, kdyby… A ztěžuje mi to přijetí toho faktu, že už Petr není. O tom nesmím přemýšlet…“
Když nebyl v depresi, vylučujete sebevraždu?
„Nemyslím si, že to byla sebevražda... Ale už o tom, prosím, nemluvte...“
Dovolte mi ještě jednu otázku k rozloučení s Petrem. Na smuteční stuze bylo napsáno, že mu odpouštíte...
„Odpustila jsem mu, že odešel tak brzy. Odpustila jsem všechno špatné, co se kdy mezi námi stalo. Aby nebyla žádná pochybnost, že bych se na něho třeba zlobila. Víte, říká se, že nejprve musíte člověku všechno odpustit, aby mohl pokojně odejít. Aby se mohl odpoutat. Aby měl volný let tam nahoru. Při vzpomínkách na něho si nechci nechávat nic, co by mě trápilo, nebo trápilo jeho na nové cestě.“
Zůstala jste po jeho smrti hmotně zajištěná, nebudete strádat?
„Ne, to ne... Není to tak zlé, ale určitě nejsem za vodou, jak se říká. Budu prostě fungovat, pracovat ve svém oboru, nějaké nabídky jsem už dostala, když jsem byla na mateřské.“
Co je váš obor?
„Věnovala jsem se navrhování nábytku, interiérů. Nebojím se, že bych neměla práci, problém je teď ale v tom, že zatím nedokážu nakreslit třeba ani stolek. Nemohu se soustředit.“
Neuvažujete o tom, že byste se vrátila na Slovensko?
„Nedokážu si představit, že bych opustila náš byt, že bych vytrhla dceru z prostředí, na které je zvyklá. I když mi Praha moc nepřirostla k srdci. Je to samozřejmě velké, krásné město kultury, na mě ale až moc turistické, anonymní. Naštěstí tu máme ulici, která mi připomíná domov, a jsou tu lidi, třeba kadeřník, květinář, lidi z hospůdky, se kterými se ráno zdravím. Je to taková vesnice ve velkoměstě. To mě tady drží. A samozřejmě přátelé kolem kapely, kamarádi a známí.“
Život jde dál, v létě budou Noemi čtyři roky, nepojedete přece jen k moři, které má tak ráda?
„Zatím jsem o tom vůbec nepřemýšlela, nejsem dost uvolněná na to, abych mohla něco plánovat. Možná na konci léta, uvidíme, až aspoň trochu dokážu vnímat… Každý mi říká, že čas to zlepší, tak čekám.“
Přidat názor
