Fanoušci vzkazují Evě Mukové: Hodně síly, smrtí život nekončí!
Na tryzně Petra Muka (†45) v pražském Divadle Broadway bylo připraveno pro návštěvníky šest kondolenčních knih, v nichž se mohl kdokoliv se zpěvákem…celý článek
Přestože zažívá nejhorší chvíle svého života, prokázala velkou vnitřní sílu a otevřeně promluvila o svém smutku a bolesti způsobené náhlým odchodem milovaného muže. V první části velkého rozhovoru vyprávěla o životě s Petrem, o jeho nemoci, depresích, alkoholu a sebevraždě.
V Blesku si velmi vážíme vaší odvahy svěřit se našim čtenářům s vaší bolestí tak krátce po smrti vašeho manžela. Zvládnete to?
„Nebojte se, já nezkolabuji… (se smutným úsměvem) Tedy pokusím se, nemůžu si to kvůli naší malé (dcera Noemi, 3,5 roku – pozn. red.) dovolit. Musím také říct, že jsem s rozhovorem souhlasila hlavně proto, že se svěřím se svým smutkem. Třeba se tím nebudu pořád tak vnitřně trápit jako v předchozích dnech.“
Vy jste samozřejmě věděla, že byl váš manžel nemocný a trpěl depresemi, bála jste se o něho?
„Samozřejmě, ale nejen kvůli té nemoci. Vždycky jsem se o něho bála, když jel na vystoupení a bylo špatné počasí a třeba letos v zimě sníh a náledí. A vždycky jsem potřebovala vědět, jestli dorazil v pořádku, i když byla třeba jedna hodina v noci. Psala jsem mu a pak volala, měla jsem o něj strach. No a jak se ukázalo, člověk se něčeho bojí, a pak se stane něco úplně jiného, hrozného. S čím vůbec nepočítá, na co není připravený.“
Na smrt blízkého nemůže být člověk nikdy připravený.
„To máte pravdu, Petrova smrt mě šokovala. Pořád to strašně bolí, ta bolest v srdci je hrozná. Nejhorší je to vždycky ráno, to zatím zvládám těžce… to prázdno po člověku, kterého jsem měla tak ráda. A je to asi i trochu tak, že pláču zároveň sama nad sebou… nad svým smutkem… Všechno mi ho připomíná a já nechci ty vzpomínky vymazat, jen se s tím potřebuji smířit, že už tady není. Zatím mi to nejde.“
Vraťme se hodně let zpět, na začátek vašeho vztahu s Petrem. Jak jste se vlastně poznali?
„Bylo mi tehdy, tuším, 17 let a Petr natáčel v Bratislavě s Oceánem druhou desku. Takže se už vlastně známe dvacet let. Pak jsme spolu hodně let kamarádili i když jsme se tak často nevídali. Každý jsme si žil svůj život, měli jsme svoje partnery, a když jsme se setkali, vždycky jsme si všechno vyprávěli, o rozchodech, o nešťastných láskách…“
A jednoho dne přeskočila jiskra… Kamarádství shořelo a vzplála láska?
„Nebylo to úplně najednou, vznikalo to asi tak půl roku, když jsme byli oba volní, bez partnera. Začali jsme se stýkat a pak mě Petr pozval na večírek muzikálu Galileo. A tam mě vzal za ruku a najednou jsem věděla! Asi osudový dotek... Bylo mi to jasné a byla jsem omámená a šťastná. Věděli jsme najednou, že se přitahujeme…“
Co se vám na něm líbilo nejvíc?
„Že to je velmi citlivý a dobrý člověk, byl jemný a poctivec, v té poctivosti jsme si tak ladili.“
A slabiny?
„Věděla jsem už z dřívějška, do čeho jdu. Že má svoje vrtochy, a věděla jsem i o té nemoci. Věděla jsem o ní, ale ne tak detailně, jak jsem si to pak později nastudovala. Až osobní prožitek ukázal, jak je ta nemoc silná a zlá… Ale pořád jsem si myslela, že to zvládneme. Já jsem si tím byla jistá.“
Petr byl emotivní, viděla jste ho někdy plakat?
„Ano, chlapi se sice většinou za své slzy stydí, ale on takový nebyl, nestyděl se a plakal. I to se mi na něm líbilo, nestyděl se za své emoce. Když třeba zemřel Karel Svoboda. Nebo když se vrátil z nějaké charity, třeba u postižených dětí, pak přišel takový smutný, uvědomoval si neštěstí těch dětí. Hodně věcí si bral.“
To může být problém, člověk si nemůže všechno brát…
„To ano, to jsem mu i říkala, když byl smutný: Peťko, to je život a ten přináší i bolesti…“
Byly chvíle, kdy jste se třeba pohádali, kdy Petr zlobil?
"Samozřejmě (smutný úsměv), už mě nikdy nevezme za ruku a nepohladí po vlasech, ale už se ani nikdy nepohádáme, i to mi chybí. Jak do mě uměl někdy rýpnout… budou mi chybět i věci, které mi vadily, takové prkotinky.“
Chlapi třeba často neříkají partnerkám, že jdou na pivo a vymýšlejí si různé nesmysly…
"Tak to dělal i Petr. A říkala jsem mu vždycky: Peťko, proč to děláš, proč mi to neřekneš? Když přijdeš domů a je z tebe cítit pivo, tak to asi zjistím. Vždyť víš, že můžeš jít na pivo, jen si jich nedávej 10. Tak to bylo...“
Když se opět vrátím zpět, mohl být Petr vůbec šťastný, když trpěl takovými depresemi?
„Jsem přesvědčená, že ano, když neměl ty špatné fáze nemoci, byl šťastný, a když jsme si povídali, tak mi říkal, jak tu nemoc nenávidí, že ji nechce… I když byl v dobrém psychickém stavu, uvědomoval si tu nemoc, jak je strašná a bude to do konce života. Cítil se podle mě šťastný, ale jeho hlava mu to občas neumožňovala. I když se moc snažil, nemoc mu tu radost kazila."
V dubnu 2005 jste se vzali u vás v bytě, jak vás to napadlo?
„Vymyslel to Péťa a bylo to super. Upravila jsem se, vyšla schody a byla tam. On měl velmi dobré nápady, byl strašně kreativní, byla to hlavička… byl velmi originální, to se mi na něm také líbilo. S ním rozhodně nuda nebyla.“
Pamatujete si ještě, jak vás požádal o ruku?
„Přesně vím, kdy jsme se dohodli, že se vezmeme. Bylo to na lyžařském vleku ve Špindlu, tam jsme si to nějak vzájemně řekli. Večer předtím jsem mu vlastně oznámila, že jsem těhotná, a druhý den na tom vleku Péťa říká: Co budeme dělat? Vezmeme se, ne!? Nebyl to žádný těžký rozhovor, takhle hezky to vyplynulo.“
Chvíle štěstí vystřídala bolest. Paní Eva nyní o svých citech a pocitech promluvila...
1/4
Místo svatební cesty ale Petr zkolaboval, přišla deprese a pokusil se o sebevraždu…
„To bylo hrozné… on zmizel, hledali jsme ho a našli… naštěstí ještě včas. To byla těžká deprese, protože byl dlouho neléčený. A u něho to bylo tak, že čím výš vystřelilo jeho manické období, kdy byl v pohodě a šťastný, o to hlouběji se pak propadl do deprese. Čím větší radost, tím horší deprese.“
Vy jste mu zachránila život!
„Asi ano… pak se začal léčit…“
Vy jste ho přemluvila, aby se šel léčit na psychiatrii?
„Ano, on do té doby nenašel doktora, kterému by věřil a se vším se mu svěřil. Nedokázal se otevřít. A když jsme ho konečně našli, konečně uvěřil a otevřel se… a to byl základ. Léčení bylo složité… V každé té fázi musel užívat jiné léky, s doktorem byl stále ve spojení… Zvykli jsme si na to, byl to náš život, nebylo to jednoduché, ale každý má nějaký problém… Myslela jsem si, že když máme dobrého doktora, tak že je to na dobré cestě.“
Pustíte si někdy Petrovu muziku?
„Ne, to nejde! Vůbec ji nemohu slyšet, jeho hlas… to nás spojilo… Vůbec, když jsem se pak dívala před rozloučením v Broadwayi, tak jsem zkolabovala. V jeho hlase, když zpíval, bylo všechno, dával do toho sebe, byl to on. Ale až to překonám, tak budu mít tu výhodu, že když si pustím jeho hudbu, bude s námi. Teď to ještě nedokážu.“
Jak to bylo osudnou nedělní noc a ráno, když našla svého manžela mrtvého. Jak smrt táty vnímá dcerka Noemi. Druhou část rozhovoru přineseme v úterý!
Přidat názor
