Kauza ředitele, který zpohlavkoval sedmáka, vygenerovala znovu spoustu diskusí na téma „bít či nebít“, s převahou komentářů podporující tezi, že je „škoda rány, která padne vedle“, často doprovázených poučným příběhem o tom, jak dotyčného či dotyčnou doma i ve škole bili jako žito a jak jim to prospělo.  Co vede diskutéry k tomu, aby se chlubili tím, že je někdo mlátil? A dělo se to vůbec?

Staré zlaté časy?
Do školy jsem chodila před několika desítkami let a i když tehdejší škola měla různá úskalí (největším úskalím bylo, že se s vámi drobné prohřešky z dětství mohly díky pečlivým záznamům a doporučením na školy táhnout celý život), nemůžu říct, že by se to tehdy ve třídách hemžilo sadisty, kteří děti na potkání mlátili.
Tělesné tresty jsou ve školách zakázané od sedmdesátých let, a zrovna tak, jak nechtěli riskovat rodiče žáčků, nechtěli riskovat ani učitelé. Někteří rodiče měli dobrý kádrový profil, někteří zas dlouhé prsty a někteří prodávali v zelenině… prostě nebylo radno si mocné rozházet a navzdory tklivým vzpomínkám dnešních diskutérů ani tehdy rodiče nejásali, když jejich dítě někdo proplesknul.
Ostatně, když silnější bije slabšího, není to nikdy nic pěkného, a fakt, že tím slabším je dítě, to nijak nevylepšuje. 
Představa přísného spravedlivého učitele je sice archetypální, ale většina učitelů prostě není jako Obi van Kenobi a není to po nich ani možné chtít. 
Za výchovu dětí zodpovídají v první řadě rodiče, a přenášet zodpovědnost na učitele není ani fér, ani funkční, protože kantor, který ve třídě týdně odučí hodinu či dvě, těžko může o dítěti něco vědět, nebo mít k němu pevnější citovou vazbu… no a i proto by se neměl uchylovat k něčemu tak emotivnímu, jako je fyzické násilí, které může omluvit jen opravdu silná emoce, a tou by pro učitele komunikace s žákem být neměla.

Touha po autoritě, nebo strach z dětí?
Ve volání dospělých po autoritativních učitelích se zrcadlí především strach. Strach z komplikovaného světa, strach z nutnosti obhajovat vlastní názor a vlastní hodnoty, strach ze ztráty statusu. Ve skutečnosti nejsou dnešní děti o nic horší než děti v jakékoli jiné době, jen oficiální doktrína už dospělé tak halasně neubezpečuje o tom, že jsou dětem nadřazení, naopak, zdůrazňuje hlavně povinnosti. Chránit, živit, milovat… to ostatní je otázka morálky na obou stranách barikády a není fér takový úkol házet na učitele. 

Škola není pirátská loď
Fyzické násilí jsme vypudili ze soudního systému, z běžné komunikace, z rodinných vztahů… těžko tedy může fungovat ve vzdělávání. Navíc je fyzické násilí ta nejzrádnější zbraň, jakou kdo může použít, protože pokud ji druhá strana nepřijme a zachová klid, morální vítězství má jisté.  Reagovat na verbální útok útokem fyzickým prostě nesvědčí o tom, že máme situaci pod kontrolou. Je to past, a i když i učitelé jsou jen lidé, profesionálové by do takové pasti prostě upadnout neměli, právě proto, že jejich úlohou je učit. Protože ten, kdo děti učí, že rána je argument, si na sebe plete bič. Ne vždycky totiž musí být ten fyzicky silnější.

Názor psycholožky Elišky Bachové:
Lidé ve skutečnosti samozřejmě netouží po tom, aby je někdo bil. Je však snadnější přijmout jednání autorit jako správné a vyhnout se tak pocitům křivdy i pocitům viny za to, že se násilí nevzepřeli, naopak, že se ho dopouštějí také.