Karneval, nebo demonstrace?
Gay Pride jsou vždycky trochu křivým zrcadlem. Lesbičky běžně nechodí do půl těla nahé a gayové se nepohybují světem ve zlatých slipech a s péřovou korunou na hlavě. Ke karnevalovému veselí to ovšem patří a těm, koho uvádí do rozpaků i prostý fakt, že jsou lidé, kteří milují partnery stejného pohlaví, to poskytne vítanou „hůl“.

Na druhé straně, tolerance něčeho, co není vidět a o čem se ve slušné společnosti nemluví, tolerancí není, takže pokud se dmete pýchou, že vám „teplí“ nevadí, pokud se nelíbají na veřejnosti, nechtějí adoptovat děti, ti, co jsou v politice, o své orientaci mlčí a celkově jsou neviditelní, nejste tolerantní, jen svých chováním ilustrujete klasický přístup „nejsem šovinista/ šovinistka, ale…“.

Tolerujeme jen pokorné?
Gaye, Romy, uprchlíky, samoživitelky, zkrátka každého, kdo nějak vybočuje. Češi se rádi považují za holubičí národ, ale nároky, které kladou na menšiny, jsou tvrdé. Vyřešte si své problémy sami, nic nechtějte, buďte zticha, neviditelní a vděční. Pokorní... a rozhodně ne hrdí. Na nic. 

Záležitost rodin
Homosexualita a rodina se často staví do protikladu, ale opak je pravdou. Právě rodina je často místem, kde se rozhoduje, jestli sexuální orientace bude pro člověka prokletím, nebo ne.

Gayové a lesby nežijí ve vzduchoprázdnu, stejně jako ostatní mají maminky, které se chtějí dojmout na svatbě, pochovat vnoučata, stejně jako ostatní mají rodiče, kteří chtějí vidět dítě ve šťastném (a respektovaném) vztahu, stejně… zkrátka, většinu toho mají stejně, ať už se to heterosexuálům líbí, nebo ne, a navíc, rodina není reklamní konstrukt tatínka, maminky, párečku dětí a labradora, rodina je fungující společenstvo lidí, které spojuje vůle spolu žít a být si navzájem oporou, což je ostatně ze společenského hlediska žádoucí. Ono je totiž celkem jedno, jestli  se milují muži s muži, ženy se ženami, nebo muži a ženy navzájem, pokud zároveň platí, že jsou ochotni se milovat a starat se jeden o druhého ve zdraví i nemoci, ve stáří i mizérii.