Nemá smysl si nalhávat, že sport byl někdy křišťálově čistou oázou přátelství. Byl zábavou pro bohaté, byl zábavou bohatých a majetek v něm hrál roli vždycky. Prostě rodiče mladých šlechticů holt nějakého toho poníka na pólo koupit musí, že? A taky je to investice, která se může vrátit, buď vytěžením získaných kontaktů, nebo výdělky budoucího šampiona.

Olympijská myšlenka?
Problém je, že dnešní sport je trochu pokrytecký. Prezentuje se olympijskými myšlenkami, ale kapříci plavou sem a tam, jméno otvírá dveře… a pokud aféry něčím šokují, tak jen tím, jak bezelstně k nim jejich aktéři přistupují.
Půlmilionový dar od rodiny sportovce z klubu? V pohodě, jsme přece srdcaři a pohyb je zdravý, navíc rodiny něco platí už od žáčků a těm, kteří platit nechtějí, ambicióznější kluby včas naznačí, že to prostě se sportováním svého potomka nemyslí dost vážně.

Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení
Blíží se mistrovství světa a to je další neurastenický bod celé kauzy. Někteří se domnívají, že může stresovat „naše chlapce“. Pravdě se ale víc podobá, že „naši chlapci“ na ni kašlou, oni se na rozdíl od publika v hokejovém prostředí pohybují a „insideři“ jsou na tom v každé profesi stejně. Nemají iluze a vědí, kam se hýbá svět. Samozřejmě by pro ně bylo lepší, kdyby se o „penězích na stole“ moc nemluvilo, ale nemyslím, že kvůli tomu trpí morálním dilematem. Možná to udivuje spíš obecenstvo, které rádo věří, že sportovci jsou hrdinové.

Zbytečně. Pokud obálky hrají roli ve výběrových řízeních, v přijímání dětí do školky, u maturit a dokonce i při volbách, bylo by pošetilé čekat, že sport bude výjimkou. A rozpačitý „Růža“ je jen zrcadlem všech, kdo přijali cinknutá pravidla hry… a pak si vytáhli černého Petra.