Na důvody jsem se zeptala Elišky Bachové, poradenské psycholožky.

V reakcích na návrat obětí únosu často převažuje – řekněme – vztek a někdy i agrese. Proč k tomu dochází?
Když se někomu stane něco vinou jiného člověka, ať jde o znásilnění, únos, napadení, často dochází k tomu, že takové oběti je ublíženo ještě jednou, a to při řešení jejího případu. Tento fenomén se nazývá sekundární viktimizace. Například když je žena znásilněna, hned se řeší, zda si za to tak trochu nemohla sama, třeba nošením krátké sukně. Když je žena unesena, zda si za to nemůže sama rizikovým chováním. Dochází k jakési bagatelizaci zločinu a znásilnění a únos zločiny nepochybně jsou.

Proč lidé touží najít vinu nebo spoluvinu u oběti?
Myslím si, že roli hraje více faktorů. Například je to podvědomé vyjádření pocitu „udělal jsi nám starosti/náklady“, tedy i my se cítíme poškozeni vzniklou situací. Oběti jsou také členy minoritní skupiny odlišných, která nám připomíná negativní jevy, třeba že svět je nebezpečný. Odlišné nás zneklidňuje. Nerozumíme jim a nedej bože že bychom se k nim někdy mohli přiřadit! Také hraje roli symbolický strach z nákazy „prašivinou“. Je to zjednodušené jednání, jako když děti zavírají oči v domnění, že se to špatné kolem nich přestane dít. Zkrátka nechceme vědět, že se špatné věci dějí, a zlobíme se na ty, kteří jsou jejich připomínkou. Další možnost je trochu provokativní, roli může hrát i závist.
V případě unesených žen by se dala vyjádřit slovy: „Jak jste si mohly dovolit jet tam, kam se nikdy nepodívám, jen tak? Vy jedete na nákladný výlet a já nemám na auto?“ nebo také „Vy jste zažily dobrodružství a my to musíme platit!“

Často se objevují i sexuální narážky, i když domněnka, že by ze strany žen šlo o nějaké sexuální dobrodružství, je víc než absurdní.
Zní to bizarně, ale jde o jednu z běžných romantických fantazií, stejně jako znásilnění (dokud nedojde na skutečnost). To vše vede k přehlížení nebo bagatelizaci prostého faktu, že viníci jsou pachatelé únosů, ublížení na zdraví a znásilnění. Nikdo jiný.

Sekundární viktimizace je velmi nebezpečná. Mezi časté situace patří například obvinění v průběhu vyšetřování, že si oběť vymyslela, co na ní bylo spácháno (např. v případě zneužívání) nebo že je v konečném důsledku za své poškození sama vina. V případě unesené Hany a Antonie se vyrojily spekulace, že s únosci měly dobrovolně sex, že si o únos koledovaly cestou do nebezpečné oblasti, že se tím snad dokonce chtěly proslavit, větší pošetilost by snad již byla jen teorie, že se unesly samy, aby se mohly setkat s prezidentem, což je jistě legrace, ale důsledky pro oběti, a Hana a Antonie jsou oběťmi, mohou být vážné. Celý národ je více či méně odsuzuje a analyzuje jejich případné chyby, rizika (ač svým způsobem každý nějak riskuje svůj život, ať si správně neoblékne ochranné pomůcky, jede po dálnici D1, nebo dokonce zůstane doma, protože 70 % úrazů se stává právě v domácnosti), ale všeobecný lynč právě směřuje na dvě ženy, jelikož jsou snadnými cíli ventilace přetlaku celospolečenské agrese a pseudomoralizace.

Mgr. Eliška Bachová j poradenský psycholog a terapeut a specializuje se na psychoterapii a párovou terapii.