„Téma homosexuálních rodin je nyní aktuální a týká se dvou oblastí, jednou je adopce rodiči stejného pohlaví a druhou rodina tvořená biologickým dítětem nebo dětmi a jedním z rodičů stejného pohlaví. Homosexuální se mi nezdá šťastné označení, jako by se téma pořád stáčelo k sexu, děti ovšem přeci nevychováváme pohlavím. Proto raději volím málo známý a kostrbatý výraz homoparentální (což znamená ‚stejnorodičovská‘)  rodina (ať gayů, nebo leseb),“ říká psycholožka Eliška Bachová.

Co na to říkají psychologové? Zatím to vypadá na tanec mezi vejci.

Většina psychologů se k tomuto tématu vyjadřuje velmi opatrně, nejlépe tak, aby nikdo ve finále nevěděl, jaký názor vlastně onen psycholog má. Já se otevřeně stavím na stranu zastánců svobody homoparentálních rodin, a to jak k adopci, tak k vlastnímu rodičovství. Jistě, jsou požadavky, které splňuje jen ideální rodina, ale kolik takových reálně existuje?

Dle statistik je skoro polovina manželství rozvedena. Další část z nerozvedených spolu žije spíše formálně nebo v problematickém vztahu, tím myslím přítomnost závislosti, poruchy osobnosti, závažné psychiatrické nemoci rodiče, slabé sociální zázemí, časté hádky, domácí násilí (na dětech i partnerovi), nevěry, další děti mimo manželství atd.

Když budu optimista, zbude nám deset procent šťastných manželství biologických/prvních adoptivních rodičů dítěte? Je nutné na tomto ideálu v dnešní době tolik lpět? Není dnes vzácnost i rodičovství mimo jistou tradiční představu, ale bez patologie? Ano, od osmdesátých let není homosexualita uvedena v Mezinárodní klasifikaci nemocí jako patologie.

Také bychom si měli uvědomit, že ne každá rodina znamená otce a matku. Měli bychom tedy odebírat děti vdovám, dokud si nenajdou manžela? Nebo nutit svobodné matky na potrat, pokud v rodném listu dítěte nebude uveden otec?

Zní to bizarně. Ale v podstatě to je stejné omezení, jako když někdo brání umělému početí dětí homosexuálů. Jak definují Hartlovi, autoři známého Psychologického slovníku (2000), funkční rodinu?: „Taková rodina, v níž dochází k úspěšnému řešení problémů, existuje příznivé emocionální klima a dochází ke stálému vyrovnávání vztahů uvnitř rodiny v souladu s životním cyklem jejích členů.“ Zjednodušeně bych definici chápala tak, že fungující rodina je rodina, která funguje v souladu s potřebami členů a která zvládá běžné potíže. A přesně tak já vnímám fungující, tedy dobrou, rodinu. Láska, úcta a péče. 

Samozřejmě mužská a ženská role a vzor má svá specifika a nezastupitelnou funkci a je takových modelů potřeba, proto si myslím, že není dobré, aby děti vyrůstaly ve společnosti pouze jednoho pohlaví.

Ale myslím, že vzorů druhého pohlaví je všude kolem spousta!  A tak syn má šanci stát se mužem stejně tak v rodině, kterou otec opustil, jako v rodině homoparentální a v rodině tradiční. Pokud rodina bude myslet na naplnění tohoto vzoru. Stejně tak má šanci sníženou, pokud se nebude v takové rodině žádný mužský nebo ženský vzor vyskytovat, nebo bude tak bídný, že žádné klady do výchovy nepřinese (slabý vzor, nebo silný, ale negativní vzor  – násilí na opačném pohlaví, nevěry a hrubé zacházení s osobami opačného pohlaví, zneužívání sociálního systému, pokřivený vztah úcty k osobám opačného pohlaví). A taková šance je srovnatelná u klasických rodin i u homoparentálních, ve specifických situacích vyšší i nižší (klasicky lesbické vztahy např. vykazovaly dle výzkumů větší stabilitu než heterosexuální a ty naopak vyšší než vztahy gayů-mužů, ale dítě nežije ve statistice, ale v konkrétní rodině a ta se musí vždy posuzovat právě tak konkrétně).

Máte se stejnopohlavními rodinami nějaké zkušenosti? Vyskytují se tam nějaké specifické problémy? 
Jedna z nejlépe fungujících rodin, které osobně a dlouhodobě znám, je právě homoparentální rodina, kde jeden pár žen má v péči tři děti, jedno zplozené z jejich lásky (a zkumavky, otec ale v rodině figuruje, dítě navštěvuje, účastní se na jeho péči...). Je to rodina plná úcty, lásky a péče. A právě úcty se ve většině dnešních vztahů nedostává. Možná i proto, jak vzácnou mají příležitost mít vlastní dítě, možná i že o první dvojčátka brzy po předčasném narození přišli,  si i tuto úctu uvědomují oni i jejich okolí.

Dvě starší dcery žijí v této konstelaci přibližně polovinu svého života a dívky vyrostly naprosto v pořádku, v rodině plně fungují  a mají své běžné trable, ale nijak se nelišící od dětí z klasických rodin a mám dojem, že mnohem více je poškodil rozpad manželství jejich rodičů (příčinou nebyla ničí pohlavní orientace) než to, že nyní vyrůstají v homoparentální  rodině. Někdy mám pocit, že jejich dítě má to štěstí a má tři stoprocentně vlastní rodiče.

Rodiny stejnopohlavních párů budou určitě minimálně pár let lidi šokovat. V čem vidíte jejich největší přínos, samozřejmě krom toho, že i homosexuálové mají rodinu? A v čem největší problém?
Myslím si, že každá rodina, v níž panuje láska a úcta a zcela chybí násilí, je dnes vzácným pokladem, který bychom měli hýčkat, ne třídit, probírat, pohoršovat se nad jeho případnou jinakostí. Samozřejmě homoparentální rodiny mají také své specifické problémy, které jsou ale konstruktivní, a ne destruktivní a mnohé rodiny na nich pracují s odborníky, v dobré vůli dětem poskytnout, co by jim mohlo v důsledku jejich homosexuality chybět. Největším a nejtraumatičtějším problémem pro rodinu a především děti v ní bývá odsuzování a morální pohoršení od lidí, kteří o jejich životě neví nic a myslí si, že konají v dobré vůli dítě spasit. Ale je to přesně naopak. Pokud však chcete nějakému dítěti ublížit, ubližujte jeho rodiči (stačí slovně, anonymně, proto to tak láká).