Rodiče paterčat neudělali nic špatně. Chtěli druhé dítě, narodilo se jim jich, řízením osudu, pět.  Nejsou to delikventi, nejsou ovšem také nijak zvlášť dobře situovaní a už dnes je jasné, že nejspíš nikdy nebudou schopni svých šest dětí uživit bez pomoci státu, a to ani když budou oba rodiče pracovat, ani když budou šetřit, ani když budou rozpékat rohlíky, dokonce ani pokud budou jíst jen rohlíky. 

Stejně staré děti nic nepodědí, stejně staré děti budou vyžadovat stejnou investici ve stejný okamžik, ať už to bude první třída nebo taneční. Je to prostě vis major.  Kiňovi už to možná vědí nebo to každopádně postupem času zjistí.  Budou potřebovat pomoc, ať už ji chtějí přijmout, nebo ne.  Budou potřebovat pomoc, i když už možná nebude tak malebné a mediálně vděčné ji poskytovat.

Komu pomáháme rádi?
V ideálním případě bychom samozřejmě měli pomáhat bez rozdílu všem, ale je v lidské přirozenosti, že rádi pomáháme těm roztomilým, vděčným, pokorným, bezproblémovým, takovým, kterým není zatěžko poděkovat dvakrát, i když jim dar k ničemu není… Prostě být obdarovaným není jen tak.

„V porodnici byla Saša vzorná a skromná maminka, poté se všechno otočilo,“ říká dnes už zhrzená patronka paterčat Klára Vítková Rulíková a možná nevědomky vystihuje postoj většiny.

Saša Kiňová prostě nevydržela být pořád vzorná a ukázala, že není archetyp, ale docela obyčejná ženská, někdy vzteklá, někdy protivná, a navíc neschopná být na plný úvazek vděčná.

Zklamala tím nejen televizní diváky, ale taky svou patronku Kláru, která pak neudržela jazyk za zuby a rozvířila mediální hladinu okolo paterčat.
Na přetřes tak přišly zvyky i zlozvyky, ti, kdo měli výhrady od začátku, si zamnuli ruce, že se Kiňovi konečně „odkopali“, někdo povytáhl obočí nad profesionalitou patronky, která si pustí pusu na špacír.  Je čemu se divit?

Ve světle reflektorů…
Stává se to hvězdičkám ze SuperStar, stává se to začínajícím autorům, stává se to populárním blogerům a stalo se to nejen rodičům paterčat, ale i paní Kláře.

Reflektor zájmu vyřízne na chvíli někoho z davu, vtáhne ho na jeviště… A dotyčnému to na nějakou dobu zamotá hlavu. Je důležitý, známý, pomalu začne věřit tomu, že je výjimečný… A že všem těm, kdo sledují jeho příběh, na něm opravdu záleží. Syndrom Švandy dudáka? Třeba. 
Když reflektory zhasnou, vrátí se aktéři zpátky do obyčejného světa, bohatší o pár cetek, a možná o zkušenosti. Ale ten návrat je bolavý.

Možná Klára Vítková Rulíková propadla dojmu, že dělá něco velkého, Saša Kiňová možná uvěřila tomu, že je důležitější než jiné, ale těm, kdo sledují příběh, nejde ani o jednu z nich, jen tu horlivěji, tu méně horlivě „sjížděli seriál“ a obě ženy mu dodaly zápletku a emoce.

Ve skutečnosti o ně ale nejde, jde hlavně o šest dětí, které tu budou pořád, i v době, kdy se na senzaci s paterčaty zapomene. Příběh, o kterém se může zdát, že právě graduje, totiž teprve začíná.