Říct, nebo neříct…
Vánoce jsou, kupodivu, doba poněkud bolavá. Měly by být dokonalé, děti by z nich měly být na větvi, dárky by se měly trefit a všechno by mělo stoprocentně vyjít.  

Kouzlo Vánoc prostě není žádná legrace, a tak rodiče kooperují se sousedy, potají stěhují stromeček z balkonu do obýváku, užívají složité nástražné systémy, které mají zazvonit v tu správnou chvíli, a konspirují se staršími sourozenci.

Je otázka, zda to dělají pro děti, nebo spíš pro sebe, protože lze těžko věřit, že by desetileté dítě bylo přesvědčeno o existenci Ježíška.

Proč vlastně čeští rodiče tak úporně trvají na tom, aby děti věřily, zvlášť, když většina Čechů si celý rok na Ježíše ani nevzdechne?

Tradice „socíku“
Dnešní „nositelé tradic“ vyrostli většinu za socialismu, kdy se Ježíškovi paradoxně dařilo nejlépe. Národ se spojil k obraně Jezulátka před nenáviděným Dědou Mrázem, těžká kavalerie Santa Clause byla ještě daleko a atmosféra rodinnému spiklenectví nahrávala.
Touha zažít aspoň něco hezkého, nesnadný quest shánění dárků i potravin, kalvárie se stromečkem, to všechno dělalo Vánoce výjimečnějšími. A samozřejmě tu nebyla všudypřítomná reklama, která věrohodnost Ježíška taky dost komplikuje.
Děti, zažívající socialistické Vánoce, už mají své děti a snaží se předat svou tradici. Někdy ovšem u mladé generace narazí.

Ušetříme s Ježíškem?
Je módou brečet nad komerčností dnešních Vánoc, ale sluší se přiznat, že i dřív byly komerční, jen prostě nebylo dost zboží.
Děti dneska uvažují ekonomicky a snaží se na Ježíška přenést ekonomickou zátěž rodiny. Nápad objednat drahé věci u Ježíška, aby se ušetřilo, se ovšem často obrací proti rodičům a někteří pak ze zoufalství přiznají pravdu.

Největší pragmatici z řad omladiny se dokonce snaží udržet „Ježíška“ co nejdéle, protože kdo věří, ten nemusí kupovat dárky a to se vyplatí… zkrátka, někdy není dobře snažit se tradice dodržovat přes sílu, protože to přece bylo tak pěkné, když byly děti malé.

Kouzlo se totiž silou udržet nedá a pak už zbude jen lež.