Realisticky vzato, nejsme na tom vůbec špatně. Máme nejen Jardu Jágra a Karla IV., co byl napůl Lucemburk, máme svá jídla, česká plemena zvířat, máme hudební skladatele, vědce, sportovce i literáty (to vše obojího pohlaví), na které můžeme být hrdí, máme krásná města, ale nějak nám to nestačí a zdá se nám, že za humny mají všechno lepší.

Už to, že se v české kotlině pořád mluví česky a nejsme jen další spolkovou republikou, je úspěch, ale my tak nějak sebemrskačsky lpíme na obrazu Švejka, šikanovaného a bránícího se „pasivní rezistencí“. Národ není monolit, vždycky se najde někdo, kdo není hrdina, a ne všichni jsou géniové, ale Češi jsou nadáni výjimečnou schopností takové jedince najít, ukázat a pak na základě toho usoudit, že „my na to nemáme“. Je to jakýsi svéráz národního pesimismu, na druhé straně vyvažovaný schopností býti „smějícími se bestiemi“, sekajícími kolem sebe černohumornými vtípky.  

K fangličkářství máme instinktivní nedůvěru a hrdost pociťujeme, teprve až když nám něco pochválí doslova celý svět. I pak jsme však ostražití, znáte přece cizince, nechají se opít rohlíkem, zatímco my víme své. O každém.

Možná je problém právě v tomhle, v kritériích tak přísných, že jim nevyhoví nikdo. Ani Jan Žižka, ani Karel IV., ani Božena Němcová, ani Václav Havel, česká sklenice je prostě vždycky spíš poloprázdná, než skoro plná. Je dobře umět si udělat legraci z kultů, ale pokud to zajde příliš daleko, nezbude už nic, z čeho bychom se radovali, nic, na co bychom mohli být pyšní.

„Mějte se rád,“ radí většinou psychologové melancholickým pacientům, „mějme se rádi, Češi“, a možná že to taky pomůže. Není potřeba se tlouct do hrudi a na zahradu postavit stožár s vlajkou, stačí si jen uvědomit, že všude je chleba o dvou kůrkách a že to tu máme prostě a docela obyčejně rádi. Ano, jsem ráda, že jsem Češka a můžu psát tímhle zábavným, bohatým, ohebným a uličnickým jazykem, i když dědeček, jak už to tady u nás chodí, byl, hádejte co? No, samozřejmě Němec.