Generální pardon?
Někdy by se mohlo stát, že umělci mají generální pardon. Jsou přece prostě tak rozevlátí, že si nevzpomenou, že na Hrad se chodí spíš v saku, nebo si nahonem nevybaví, která kráska či krasavec k nim patří.

A jsou tak emocionálně rozevlátí, že  občas sednou na lep nějaké extrémní ideologii, poněkud se zapletou s nějakým tím oligarchou, trochu zakašpárkují mocným, trochu zadeklamují u královského třmenu a když se to překlopí, zamávají motýlími křídly a odtřepotají se jinam. Však jsou to umělci…

A jsou i svědomím národa.
„Ó, věže boží, básníci,“ praví se v jedné básni. Ovšem básníci už svědomím národa nejsou, nejspíš proto, že básně nikdo nečte. Svědomím národa jsou paradoxně herci, tedy reprodukční umělci, kteří se vtělují do postav, které napsal někdo jiný. Proč zrovna oni? Po pravdě, to by mě také zajímalo, ale o stavu svědomí národa to možná leccos vypovídá.

Kdo je umělec?
V podstatě kdokoli, kdo se za něj prohlásí. Každé umění je tak trochu řemeslo a každé řemeslo je tak trochu umění. Po pravdě, ani ti, kdo vytvořili díla v pravdě umělecká, nejsou nijak vyviněni z povinnosti nechovat se jako zvěř, na to tvorba nemá žádný vliv. Omilostnit může čtenář, posluchač, či divák dílo, ale autora či autorku?  Popularita může člověku trochu „zamlžit“ obzor, ale pokud se někdo chce považovat za umělce, měl by mít dost inteligence na to, aby věděl, že tahle práce žádnou omluvou není, že sebezručněji odvedené řemeslo ani přehraná emoce nemění nic na tom, jaký kdo je charakter a že dokonce ani, když je chlácholení fanoušků svůdné. Hranice mezi umělcem a kejklířem z pouti  je totiž někdy hodně tenká.