Oldies goldies
Znáte to, vzpomínky.  Možná jste ve skutečnosti nebyli tak dlouho venku, možná jste nesměli dál, než než na dvůr, ale vzpomínky všechno tak nějak zkrášlí. A navíc, každý si rád připadá jako hrdina. Patří to k bohatýrským vzpomínkám na dětství, školu (oblíbené jsou historky o házení klíčů pedagogy), o přísných školnících a dálkových výletech na kolech půlkách, zakončených vítězným „a nikdy se nám nic nestalo, to ty dnešní děti… .“ Pravda je taková, že i když se nic nestalo vypravěči, stalo se spoustě jiných a některých možných následků raději nenahlížíme dodnes.

Ani dříve nefungovalo žádné kouzlo, které by zajistilo, aby se dětem nic nestalo, ani když dovádějí ve větvích stromů, nebo jezdí na kole po výpadovce, jen milosrdná paměť uchovala jen to lepší. Po pravdě, dětství v sedmdesátých letech nebylo tak idylické, jak by se mohlo zdát a pokud projdeme archivy policie, najdeme nejen spoustu smrtelných nehod, ale taky vraždy a zneužití. Že se o nich tenkrát tolik nepsalo, je jiná věc.

Ani na krok
Dětí máme málo a jsou pro nás prioritou.  Představa, že by se jim něco stalo, je katastrofická, blízká apokalypse. Pokud dnes evropským rodičům zemře dítě, je jejich život v troskách, čelí devastační bolesti, trpí. Není divu, že se takové bolesti snažíme za každou cenu vyhnout a jsme na děti opatrní až paranoidně, na druhé straně, děti stoprocentně uhlídat prostě nelze, pokud nemá jejich „chov“ hraničit s režimem na  Guantanamu.

Dokonce i vyznavači „konceptu kontinua“ někdy kajícně přiznají, že holt nemají tolik pokusných objektů, aby mohli své potomstvo nechat svobodně rozvíjet své vlohy… s jistý procentem pochopitelných ztrát.  

A co můžeme dělat?
Tedy kromě toho, že zapijeme antidepresiva a pomodlíme se k rozličným bohům? Je nějaká jiná obrana, než děti si vůbec nepořizovat? Jak to dělali ti bájní rodiče minulosti?
„Neskákej, nepij uřícený, neběhej, nehraj si se sirkama, nestrkejte se u kraje, nekřičte, nechoď večer do parku.“  Kolikrát jste to jako děti slyšeli? Nejspíš ani dřívější časy nebyly tak idylické, na druhé straně, kontrola nebyla tak absolutní jako dnes, stálé propojení přes internet a telefony způsobuje, že jsme při sebemenší ztrátě kontaktu nervózní.

Jediným řešením je poučit se z přírody a prostě učit… učit děti přežít bez nás… a nejlépe i bez sítě a bez mobilu.