Jedna feministická teorie praví, že kdyby menstruovali muži, byla by spotřeba vložek a tamponů předmětem hospodského vytahování a první menzes by táta se strýčky šel zapít do hospody. Když se tak člověk zamyslí, možná to není daleko od pravdy, a ve světle různých falických kultů by se dokonce našlo i historické vysvětlení.  Proč si my ženské slávu svého pohlaví (a teď doslova pohlaví) tak neužíváme, i kdy je, mimo jiné, nezpochybnitelnou bránou k životu a objektivně vzato, není to orgán o nic méně pohledný než třeba oko?

Běda poraženým
Bohužel je třeba začít neradostně. Dějiny jsou obecně psány pod heslem „Vae victis“ a dějiny vztahů mužů a žen nejsou žádnou výjimkou.  V patriarchálních společnostech se muži dost úspěšně pokusili „zprivatizovat“  si ženskou sexualitu a z sexu i plození dětí udělat jistou služebnost.  Zatímco panenství se cenilo jako „neporušený ochranný obal“,  a věrnost byla přirozenou zárukou, že zábavných funkcí ženského genitálu nebude využívat neautorizovaný návštěvník, o jisté pro muže méně atraktivní funkce už takový zájem nebyl, částečně samozřejmě i z praktických důvodů. Menstruující žena zpravidla nemá dobrou náladu, sex s ní taky není tak atraktivní a v dobách, kdy byla hygiena mnohem komplikovanější než dnes, se určitě objevovalo spousta další provozních zádrhelů.

Každopádně,  jakkoli je pro nás ženy menstruace projevem toho, že všechno funguje, jak má, méně empatičtí pánové ve všech epochách neopomínali dát najevo své opovržení k něčemu, co „tejden krvácí a přesto neumře“. Symptomatický je v tomhle mýtus afrických  Dogonů.  Vše seběhlo tak, že na počátku našla žena slaměnou sukni matky země potřísněnou menstruační krví, oblékla si ji a stala se královnou. Muži se ovšem po určitém čase lstí posvátné sukně zmocnili a převzali vládu do svých rukou.

Záludný orgán

Těžko se vnímat pozitivně po takové masáži dobových autorit, že? Zvlášť když trvá dlouho a je bohatě podporována i samotnými ženami. Nemusíte pro to pocházet zrovna z Afriky a být vystaveny bestiální obřízce, která je, mimochodem, bezprecedentním zmrzačením a v podstatě i popřením většiny zdravých funkcí ženského genitálu. Možná, že ještě vaše babičky se mračí, když necháte balíček tampónů ležet na kuchyňském stole a menstruaci opisují, zvláště v mužské společnosti, různými diskrétními termíny.

A bavit se o tvaru, barvě, nebo funkčnosti „frndy“? To je dodnes vyhraženo prakticky jen mužům, kteří se tomu věnují se stejným nadšením, jako svým soutěžím o to, kdo výš. Taková bezelstná radost je dopřána jen malým holčičkám, jako by v holčičkách odrostlejších i zcela odrostlých vzbuzoval jejich orgán rozpaky a to sakumprásk, včetně sekrece i fungování.

Slib čistoty
Když se zeptáte sexuologů (kteří jsou ostatně oblíbenými terči mé investigativní novinařiny), jak si stojí sexuální chování evropské veřejnosti, ještě i dnes přiznají, že se mnoho žen jaksi nemá rádo. Nemá se rádo „tam dole“, jak by samy eufemisticky řekly. Nechtějí potěšit sebe, chtějí vyhovět, nebo, což je ještě horší, potěšily by se rády, kdyby se nestyděly. Je jim samozřejmě dost jedno, co si myslel Galén nebo Paracelsus, ale něco ze stereotypního vnímání v nich prostě zůstalo. Před sexem se důkladně umyjí a navoní, protože z nás ženských přece „pořád něco teče“, po sexu se rovnou utíkají vysprchovat a při něm je uvádějí do rozpaků všechny fyziologické projevy a zvuky. Nechodí nahé ani v soukromí, taky nahé nespí, protože by se jim mohla shrnout peřina a když se s dětmi mazlí v posteli, dávají pozor, aby se dětská nožka náhodou nedotkla jejich nahého klína.

Ne, nejsou to puritánky, teoreticky jistě všechno dobře znají, jen se jim k obvyklému obrazu ženy živočišnost prostě nehodí. Vědí, že nejsou ideální, ale ideálu se snaží dosáhnout, ideálu půvabné ženy, který vždy  (a taky všude) voní růžemi a levandulí. Živočišnost jako zbraň ve svém arzenálu nemají a mít ani nechtějí. Proč? Protože se to prostě nesluší.

Půvaby masožravek
Kolik si z hlavy vybavíte označení vagíny? Deset, patnáct, třicet? Tipněte si, kolik z nich vymyslely samy ženy, moc jich asi nebude.  O tomhle se totiž nemluví často ani s kamarádkami, stejně jako se ženy nechlubí svými sexuálními úspěchy. Lov, sexuální akrobacie i přehnaný zájem o vaginu jsou prostě dosud pro mnohé atributy nymfomanky a děvky, té, kterou zavrhuje většina náboženství, té, kterou zavrhuje dokonce i běžná současná morálka. Nejsme zas tak daleko od dob, kdy krátká sukně znamenala opovržení  a kdy lékaři tvrdili, že ženský orgasmus je zbytečný a navíc nehygienický. Sto, sto padesát let, co to je v divadle věků, když navíc bezmála v polovičce světa za neposkvrněnost dcery ručí otec budoucímu manželovi, a pomyslný klíč od pásu cudnosti se předává až v okamžiku sňatku. Ne, není to tak dlouho, co se ženy samy sebe vlastní opravdu kompletně a protože navždy nezůstáváme ve věku nevinnosti, od neskrývaného potěšení z vlastní nahoty se přesunujeme k tomu, co se sluší, k nárokům, zostřeným dokonalými vyretušovanými těly modelek v časopisech. Pevné a lesklé vypadají, že nemenstruují nikdy a když, tak opravdu modře, tak, jak to bývá v reklamách. A neprdí a nic z nich neteče.  Jenže opravdu se někdo chce tisknout k něčemu asepticky lesklému? Není sex spíš útěkem do vlhkého teplého světa magických hub, tělesných vůní a rudých masožravek? Ve světě, ve kterém žijeme, už přece jen málokdo věří, že jsme z „jiné látky“ a tak se zdá, že si mnoho ze svých problémů a frustrací způsobujeme prostě samy a že tohle je naše věc. Ženská a tak trochu tajená, stejně jako nemravné vtipy, které se vyprávějí po lahvi vína na holčičích večírcích. Možná, že jsou nakonec dobrým začátkem filozofické cesty do své vlastní, no, však vy víte, co myslím.

A co on?
Navzdory freudovskému kastračnímu komplexu a strachu z ozubené vaginy mají, zdá se, dnešní  muži s ženským přirozením mnohem menší problém, než ženy samy. Kromě patologických případů nevyžadují terén stoprocentně dezinfekcí zbavený pachů a bakterií, opravdu neoceňují, když jejich životní družka tráví 24 hodin denně hygienicky zabalená v kalhotkách, a poševní sekret je pro ně asi stejně odpudivý jako sliny a nejspíš mnohem méně, než slzy.