„Ztrácíme velkého Evropana, který nás převyšoval ve všem, co v současnosti děláme,“ řekl padesátiletý Ottův syn Karel. To, že jeho slova nejsou pouze nabubřelou frází, dokládá obdivuhodnými skutky naplněný život Otto von Habsburga. Jeho schopnosti byly nadprůměrné a jisté je jedno: Ač se trůnu nikdy nedočkal a sám se vzdal i možné vyhlídky na něj, zemřel jako skutečný král.
Otec ho nestihl učit
Otto von Habsburg se narodil 20. listopadu 1912 jako nejstarší syn posledního českého krále a rakousko-uherského císaře Karla I. Už v jeho čtyřech letech jej rodiče pečlivě připravovali na roli budoucího panovníka. Vidina nástupnictví se postupně začala rozplývat roku 1918, po rozpadu rakousko-uherské monarchie, a proto se celá rodina raději stáhla do exilu. Nejdříve do Švýcarska a poté na ostrov Madeira.
Otec Karel však už svému synovi příliš vladařských mouder nepředal. V roce 1922 zemřel na zápal plic, a tak veškerá výchova spadla na bedra Ottovy matky Zity. Ta se svého úkolu zhostila s přehledem. Díky jejímu vedení se Otto vedle rodné němčiny naučil mluvit a psát dalšími čtrnácti jazyky, mezi nimiž nechyběla ani čeština. Současně absolvoval plán rakouského a uherského gymnázia, které zakončil maturitní zkouškou roku 1930. Tehdy se zbavil opatrovnictví své matky. Stal se dospělým.
Češi ho nechtěli
Vrátit se do Rakouska nemohl. Zakazoval mu to tzv. Habsburský zákon z roku 1919 na tak dlouhou dobu, dokud se nevzdá svých panovnických nároků a nepřihlásí se jako věrný občan republiky. Naděje na obnovení monarchie začala svítat v roce 1930. Rakouští konzervativci ho chtěli jako svého panovníka. To vyděsilo okolní národy a bývalé členy rakousko-uherské monarchie. Nepřál si to Adolf Hitler, Maďaři ani Čechoslováci. Ze strany některých Čechů zaznívala i silná provolání typu: Raději Hitler než Habsburg!
Zachránil 15 000 lidí
Ve Španělsku si Otty vážili. Tamější diktátor Franco ho chtěl jako nástupce na španělský trůn, ale Otta odmítl se slovy: „Králové si navzájem svůj trůn nekradou.“ Kdo se ovšem nestyděl krást, byl Hitler. Vydal na Ottu zatykač kvůli obvinění z velezrady a přikázal zabavit osobní rodinný majetek celého habsburského rodu.
Vyvlastněný majetek připadl Velkoněmecké říši a byl po jejím zániku na konci války převzat novou, druhou rakouskou republikou. Mezi lety 1938 a 1942 bylo fašistickými vojsky pozatýkáno zhruba 4000 – 4500 rakouských monarchistů a z toho 800 až 1000 z nich bylo popraveno nebo odvlečeno do koncentračních táborů. Když vpochodovala vojska wehrmachtu do Belgie, pomáhal Otto k útěku asi 15000 lidem do Španělska a organizoval vydávání víz do zámoří.
Majestátní pohřeb
Zbytek války Otto strávil v exilu v USA a po návratu se zasazoval o spojení evropských zemí. Svého nároku na habsburský trůn se vzdal v roce 1961 a coby europoslanec začal podporovat tradiční habsburskou politiku sjednocování evropských národů do jednoho celku. Do konce života pracoval, například publikoval knížky.
Otto zemřel ve spánku v časných ranních hodinách ve svém bavorském domě v Pöckingu u jezera Starnberger. „Mám několik vlastí,“ říkával často a byla to pravda. Byl občanem Německa, Rakouska, Maďarska a Chorvatska. Jeho pohřeb je plánován na 16. července ve vídeňské Kapucínské kryptě, kde jsou uloženy i ostatky habsburských předků.
Na pohřeb má přijít 2000 lidí, což je úctyhodné, ale nedá se to srovnávat s počtem návštěvníků na pohřbu jeho otce, s nímž se přišlo rozloučit 30 000 lidí. Ale kdo ví, třeba se předpokládaný počet truchlících ještě rozšíří.
Ministr zahraničí Karel Schwarzenberg pro Blesk:
Na pohřeb pojedu!
Evropské šlechtické rody se potkávají při nejrůznějších příležitostech – na svatbách, pohřbech, oslavách narozenin. A tak se kníže Karel Schwarzenberg během posledních padesáti let mnohokrát viděl i s Ottou von Habsburgem.
„Byl sice z generace mého otce, ale znal jsem ho dobře. Byl to sečtělý, velmi vzdělaný člověk, který prokázal během svého života mnohokrát odvahu. Například při odporu proti Hitlerovi. Zásadový byl i po druhé světové válce…“ řekl Karel Schwarzenberg Blesku.
Otty von Habsburga si podle knížete vážili i takoví politici, jako byl francouzský prezident Charles de Gaulle, v Evropě byl zkrátka jednou z nejvýraznějších osobností politického života.
„Naposledy jsem se s ním potkal jednou ve Františkových Lázních a jednou v Brandýse nad Labem, kde jsem ho viděl dojatého. Ve Františkových Lázních se totiž brali jeho rodiče a v Brandýse mu lidé děkovali za to, co pro město jeho rodina udělala…“ vypráví Karel Schwarzenberg, který na otázku, zda pojede do Vídně na pohřeb, odpovídá lakonicky: „Když někoho znáte padesát let, musíte mu jít na pohřeb!“