"Muži mají rádi řadu žen v jedné. Dráždí je to," dodala.

"Jsem módní kritička, občas glosátorka společenského dění. Sice vím, jak je promování se důležité, ale snažím se v něm být cudná. Prosazovat se s citem je stejné umění jako schopnost stárnout s grácií. Nejsem narcis, ani exhibicionista. Neprožívám se."

"Ale ty nebudeš trapná. Kdekdo tě vnímá jako ikonu módy, Elle tě označila za jednoho z diktátorů stylu u nás. Pamatuju si to. Tak proč se bojíš? Věčně píšeš, že móda by měla být hra."

"Já se nebojím, Alex. S outfity si hraju. Ale image by měla být čitelná, stejně jako názory konzistentní. Když se řekne Františka, musí si lidé vybavit mě a můj styl."

"To chápu, ale…"

Skočila jsem jí do řeči: "Pokud člověk mění styly, svádí to k domněnce, že neví a stále se nenašel."

"To jistě, ale ukaž, že to jde i jinak. Na fotce."

"Už jsem ti řekla, že se necítím být na takovou exhibici povolaná."

"Dobře, tak mi dovol, abych ti ukázala, jak tě vidím já."

"Jak mě vlastně vidíš?"

"Vidím tě v turbanu, klobouku. S velkým prstenem, šňůrou perel, s dlouhou cigaretou, rudou rtěnkou. Ve velkých slunečních brýlích. Vidím tě jako femme fatale. S odhalenýma nohama v síťovaných punčoškách a lodičkách na jehle."

"Rudou rtěnku, Alex, na ústech mám. Velké obruby brýlí mi nesluší. Turbany a klobouky taky ne. A se vším respektem k nadsázce a tvé vizi jsem stará."

"Nejsi. Jsi zralá žena s charisma. Ve zralosti, v tom jak stárneš, ten půvab, fór věci tkví."

Fotografie, které Františku odhalují tak, jak ji neznáte.

Alex se hned tak svých vizí nevzdá. Není urputná, ale pro své nápady zapálená, což ve mně budí pocit, že bych si tyhle jízdy s ní občas měla dát. Její entuziasmus rozhodně nakažlivý je.

Odpoledne jsme si naplánovaly výlet, z nějž sešlo, protože jsme shodou náhod neměly k dispozici auto. Manžel Alex musel odvézt jejich hotelového hosta s náhlou zdravotní příhodou do nemocnice a být tam kvůli překladu s ním.

Vyjížďku po okolí jsme zaměnily za večeři v grandhotelu Pupp. V mezičase přišla Alex ke mně na pokoj. Přinesla šperkovnici s prsteny, v ruce měla změť látek.

"Pojď to zkusit,“ řekla. Aspoň uvidíš, jak tě vidím. Třeba vymyslíme nějaký projekt. Tohle je zkouška narychlo."

"Nechceš si dát raději na balkoně střik, když jsi mi láhev vína s perlivou minerálkou poslala na pokoj?"

"Zatim ne."

Alex vzdorovat nejde.

"Ty mě fakt chceš uvázat turban? Vždyť tady k němu nemám šaty," zkusila jsem protestovat.

"Proč odmítáš něco dopředu? Ber to jako náčrt vize ve skicáku."

Poprvé mi na hlavu zamotala široký bavlněný šál od Louise Vuittona. Můj olivový hábit k němu šel.

"Vypadáš jak Etiopanka," poznamenala.

"Vypadám jak pozůstatek kolonizátorů," utrousila jsem s etno zámotkem.

"Františka, podívej se."

Posadila jsem se k psacímu stolu před zrcadlo, abych na obrazovce viděla výsledek.

"Dostala jsi mě. Hlavu si občas v létě omotám. K moři to není marné."

Opět mě zvěčnila se slovy, že momentky nesou náboj, který aranžované snímky nemají.

"A co dál?" zeptala jsem se.

Fotografie, které Františku odhalují tak, jak ji neznáte.

"Posaď se."

Sedla jsem si na okraj široké dvoulůžkové postele. Ona ze změti látek na ní vytáhla španělské mantily hodnou černou krajku, jež mi opět na vlasech naaranžovala a pinetou alternativně sepnula na hlavě.

"Neboj, to vidět nebude," ujistila mě.

Tedy spíš sebe.

"A co dál, zeptala jsem se na posteli bez šatů v kalhotkách, protože pár svršků v hotelové skříni, které jsem z kufru vybalila, bylo mimo hru.

Sáhla po dalším pruhu látky ležícím na dece. Tentokrát šlo o široký pás stejně barevného, metalově antracitovými pecičkami posázeného tylu, který další z mnoha donesených, jak pěšáci v řadách na kartonu seřazených pinet vzadu na krku sepnula.

"Už jen brýle," poznamenala a na oči mi nasadila černá skla ve velkých robustních obrubách.

"V těchto budu vypadat děsně. Mé drobné tváři, jejím rysům nesedí. Prosím, žádné rámy obrazovky, žádné modely zvané moucha. Když už, tak šedesátá léta, ovály Jackie Kennedy."

Fotografie, které Františku odhalují tak, jak ji neznáte.

"Jsem přesvědčená, že tento typ sluší každému," prohlásila a slovo typ doprovodila jménem slavného módního domu, jenž má tento artikl v nabídce.

"O značku nejde."

"Ano, ale neodmítej, Františka," odvětila.

Alex mé jméno občas neskloňuje, přestože umí dobře česky, byť se zřetelným ruským akcentem, a u nás žije dvacet let.

I tento outfit nafotila.

"Je to nanečisto. Nemáš make-up, nemáme prostředí. Je to hotelový pokoj. Je to zárodek vize. Sémě myšlenky," konstatovala. Možná mě konejšila.

Přinejmenším to byla krásná a prchavá holčičí hra. Ani hodinu netrvala. Možná půl… Tohle je její letmý záznam.

Do Puppu jsme vyrazily.

Ale to už je jiná kapitola mých spanilých karlovarských dnů.

Video
délka: 02:09

Františka Čížková: V knize odhalila duši! Jak přišla o dítě a zase jej našla! Tereza Kühnelová

Fotogalerie
4 fotografie