A taky jsem v rozpacích z hvězd, jež do světa vyřvávají: Lidičky, miluju vás…, …objímám všechny človíčky, bezprizorní děti, nebohé staroušky… Všichni tyhle proklamace ostatně znáte a někdo se na jejich vlně jistě nechá slastně unášet. Já se naopak cítím poněkud trapně, potlačuji jemnou agresi. Ano je to tak, zatímco Lucie Bílá nalévá lidem optimismus do žil, tuní v nich sounáležitost, já mám zaděláno na depku.

Faktem je, že na Lucii a její široký úsměv jsem si časem zvykla, jsem vůči jejím gestům odolná. Nějak k ní patří. A zřejmě si stejnou rezistenci musím vypěstovat u další, lidem milované, star jménem Tomáš Klus, jehož mnozí považují za barda současnosti. Byť jeho sdělení klouzá na povrchu, k Villonovi, ale i ke Krylovi má daleko. Zřejmě je mezi stupidními texty odrhovaček básníkem, mezi slepými jednookým králem, zřejmě je veřejnost nenáročná. Nejspíš prohlášení Kluse: „Všichni lidé jsou skvělí, jen to kolikrát nevědí", duši mnohého člověka cizeluje, zlepšuje kvalitu vnímání dne. Jen takovému lacinému klišé sakra uvěřit!

Mimochodem v aktuálním interview s Tomášem Klusem padla otázka: „V jedné ze svých písniček zpíváte o napojení. Na co jste se napojil?“ A on na ní odvětil: „Na sebe. Dal jsem se do zásuvky. Mám pocit, že mi zaklapla mysl s duší a našly společnou cestu.“

Nic proti této metafoře, kdekdo, jenž pracuje se slovem, takovou obrazotvornost jistě ocení. Ve výsledku bohužel zavání těžkou pózou, je tak trochu dojemně komická. Nevím, zda se Klus tak prožívá, anebo si tímto způsobem buduje komerční image. To, že by si dělal, slušně řečeno, šoufky, si bohužel nemyslím. Pokud ano, fanoušků by mu silně ubylo. Za mě je to, zcela subjektivně, bídná cukrová vata na naštípnuté špejli duchovna. V porovnání s tím je snad lepší říkat: Mám vás ráda, lidičky!