Smrt Robina Williamse mě krutě překvapila. Stejně jako jiné, které jeho herectví oslovovalo a pár kultovních filmů s ním se jim zapsalo pod kůži. Sebevražda Williamse, jehož si vždy budu pamatovat ze snímků Dobré ráno Vietname, Čas probuzení, pro mě zásadních děl Král rybář a Dobrý Will Hunting, se stala zprávou dne. Pro noviny, televize, sociální sítě. Včetně facebooku, kde více či méně patetické, více či méně vkusné vzpomínky kupodivu nekalily žádné sarkasmy drsňáků, jež jsou vždy povinně nad věcí.

Drsný status, který jsem zaznamenala, nepatřil herci, ale filmové kritičce Mirce Spáčilové, kterou jistý člen FB společenství nazval p..ou, neboť o R.W. napsala, že i přes komické role, jež hrál, nedostatkem žen netrpěl. Jistě, mohla si v nekrologu pohrát se slovíčky. Přinejmenším proto že i Williamsovy komické role korunované Tátou v sukni měly přesah, byť na poli humoru. Nicméně paní Spáčilová onou P není: Williams byl jako komik označovaný a mnoha cenami potvrzený. I když představoval vynikajícího charakterního herce, schopného vystihnout i ty nejjemnější odstíny duševního hnutí postav, s nimiž je legendárně spojený.

Deprese versus femme fatale
O Robinu Williamsovi jsem žádný FB status, novinový článek, psát nechtěla. Bylo jich víc než dost. I když deprese, závislosti, jež vnímavou kreativní duši mnohdy provází, jsou velké téma. Nejen v teritoriu umělců. Ale i tak jsem měla pocit, že hodím další žabku kamínku do rybníku emocí.

O paní Lauren Bacall, která zesnula den poté, co R.W. pouť na tomto světě o své vůli ukončil, ale potřebu zmínit se, mám. Už proto, že jí ani zpravodajství ČT, pokud jsem postřehla, nevěnovalo pozornost. Jistě této dámě, hvězdě noirových filmů čtyřicátých let, bylo devětaosmdesát let. Její čas na tomto světě k odchodu do nebe nezrál. Zřejmě skonala pokojně, žádná šokující sebevražda.

O to víc je dobré připomenout, že tato dáma, manželka hvězdného, české veřejnosti rovněž neznámého herce Humphrey Bogarta (my totiž známe z filmů pro pamětníky Nového, Mandlovou a spol.) náležela k ikonám zlaté éry Hollywoodu. Za roli matky Barbary Streisand ve snímku Dvě tváře lásky byla nominovaná na Oscara a za celoživotní dílo získala francouzského Césara… Tohle všechno, co prestiž Lauren Bacall potvrzuje, však není podstatné. Stačí, že patřila k femme fatale stříbrného plátna, jež dokazuje, že jisté epochy se nevrátí. I když nám je bude móda čas od času v invazi trendů připomínat. Ono totiž nejde o hadříky, líčení, účesy, ale o tzv. nálev ženskosti, výraz, charisma, na němž se vývoj doby umí podepsat. Už proto bychom si měli Lauren připomenout, zapálit jí pomyslnou svíčku vzpomínky. Takové ženy vymírají. Jiné současnost nehněte.