Krásná nebo ošklivá, mladá či stará, slavná, nebo šedá myš – všechny mohou mít za sebou zlý zážitek. Květa Fialová vtělila svoje prokletí do „vílí“ životní filozofie, znásilnění přiznala Madona, stárnoucí modelky vzpomínají na sexuální násilí a jedním dechem zmíní kokain a anorexii, pro jiné ženy zas patří noční můra ke křoví za hospodou, kde se konaly zábavy.

Odsouzených je málo, málo je dokonce i ohlášených útoků. Mají ženské pod kůží po tisíciletou praxi, která ze znásilnění viní oběť, někdy především oběť? Možná, možná se bojí výslechů, soudního procesu, který proslídí morálku, možná taky podezření, že to všechno možná bylo trochu jinak.

„Znásilnění nebylo nic proti tomu, co se dělo u soudu,“ vzpomíná Gabriela, která si ještě užila dobrodiní socialistického soudnictví.  Na jejím případu nebylo nic nejasného, pachatele neznala, bránila se, nic nenasvědčovalo tomu, že by se všechno událo jinak, než tvrdila. Přesto si užila peklo a tvrdí, že podruhé už by znásilnění ohlásit nešla.

„Nebylo jasné, jestli soudí jeho nebo mě,“ říká žena, která rozhodně nepřipomíná ustrašenou třtinu, „dneska bych se mu prostě snažila víc ublížit,“ dodá pomstychtivě.

Pověste ho vejš

Touha po pomstě pachateli je přirozená, touha pomstít se sobě, kterou cítí některé oběti, naopak vede oběti do ordinací psychiatrů. Špinavé, hříšné, špatné, tak se cítí hlavně ty, které vždycky chtěly sdílet intimitu jen s „tím pravým“, zatímco dobrodružnější povahy vyváznou přece jen líp.

„Kluka zbijou, holku ještě k tomu znásilní,“ říká bývalá punkerka Radka. Ona znásilnění ohlásit nešla, nevěří, že by holce s čírem policisté ochotně pomáhali. Nezhroutila se, jen je ostražitější než dřív.
„Kopání mezi nohy je pověra, když na tobě leží, neuděláš už nic,“ svěřuje upřímně. Ani ona nevzpomíná ráda, ale tíží ji spíš prohra.
„Myslela jsem, že se ubráním.“

Jen si tak trochu užít

Eliška dopadla nejhůř. Útlá knihovnice narazila na násilníka už jako vdaná žena, matka dítěte a i když modřiny dávno zmizely, žena se neuzdravila a antidepresiva jsou od té doby jejím věrným průvodcem.

„Těžké bylo říct to manželovi, který mě sice lituje, ale vůbec nechápe, jak mi je. Kdykoli mě obejme a mám pocit, že nemůžu pryč, popadne mě panika,“ krčí smutně rameny. „Náš sex od té doby nestojí za nic. Nejhorší na tom je, že poslední orgasmus jsem měla s tím…“ odmlčí se. „Říkají mi, že to je jen přirozená reakce těla, že se to stává, ale já si od té doby připadám hrozně. Někdo by si mohl myslet, že jsem si to užívala.“

V knihách je znásilnění pikantní zápletka, ve filmu efektní scéna, v životě znásilněné je to často výhybka, která přehodí vztah k mužům i k vlastnímu tělu někam jinam. „Muži jsou zvoraný poddruh,“ říká Květa Fialová. 
„Ne všichni, paní Květo,“ chce se mi odpovědět, „ale pachatele znásilnění někdo zvoral určitě.“