Volba prezidenta - vaše volba, zněl jeden ze sloganů, jež tažení na Hrad, boj o post hlavy státu provázely. Těžko proti takovému klišé něco namítnout, nicméně v praxi jej řada lidí, příznivců Zemana i Schwarzenberga zcela neakceptovala. Scházela tolerance. Schopnost být nad věcí. Respektovat odlišný názor, jiné gusto voliče. Hysterie stoupala, nosné argumenty vytlačily emoce. O vulgarity, trapnosti nebyla nouze. A těm, co dokázali být nad věcí, udržet si glanc, muselo být za ostatní stydno. Za sebe mohu říci, že jsem ráda, že tohle panoptikum skončilo. V konci bylo dosti únavné a nedůstojné. Spousta lidí vypadla z role. Včetně některých novinářů, deníků, médií obecně, jež nectili nutnost nestrannosti, kodex k objektivnosti zavazujícího řemesla

Už víme, kdo usedne na Pražském hradě, bude v čele naší republiky stát.  A i když to nebude ten, koho bychom tam chtěli, je dobré tento fakt akceptovat jako vůli většiny Čechů, kteří k volbám šli. Lístek se jménem svého favorita do urny hodili. A pevně doufám, že emoce se zklidní, odlišnost názoru a volby kvalitou mezilidských vztahů nijak neotřese.

Bez iluzí

Volila jsem knížete Schwarzenberga.  Nevnímám jej sice jako značku ideál, ale z dané nabídky vyšel nejlépe. Alespoň pro mne, přestože jsem si jistá, že pane prezidente budeme říkat Miloši Zemanovi. A nemá cenu se rozčilovat. Takové gusto většinového voliče prostě je. Stejně jako nemá cenu se podivovat, že blafy Babici jsou lidu bližší než kuchyně Pohlreicha. Dokavad bude tento národ nosit ponožky v sandálech, lít na špagety kečup a tvrdit, že nejlepší řízky jsou z prorostlé krkovičky, tak nemá cenu si dělat velké iluze. Ono totiž všechno se vším souvisí.