7°C
Při odjezdů do Varů můj šéf, s nímž jsem do nich jela, naboural auto. Stalo se to pár metrů od mého domu. Musel vyměnit vůz, proběhlo milion esemesek, jak se situace vyvíjí, já seděla na schodech u domu, čekala a v tom zmatku zapomněla na ulici mobil. Přišla jsem na to až v hotelu.
Být bez telefonu je víc než tragédie. Ve Varech, když se věčně s někým domlouváte, kam dorazíte, co uděláte, zejména. Můj pocit těžké bezprizornosti se navíc snoubil s nervozitou, jak proběhne moje Módní policie na ulici. Kolik lidí přijde k červenému gauči? Ustojím jejich reakce, otázky...?
Navíc měly – podle předpovědí – přijít bouřky, přívalové srážky. Při mé váze jsem měla strach, že když se zvedne vítr, proletím se i s gaučem po kolonádě a přistanu v říčce Teplé. Takže nic moc představa.
Ulice
Vše se ale obrátilo. Vyšlo slunce, lidé si chodili pro podpis, radu, fotky a nebo zjistit, jestli jsem opravdu tak děsná, jak vypadám. To, co mě nejvíc potěšilo, byl fakt, že bavím mladé lidi. Fotí si mě na iPady, iPhony nebo chtějí podpis na festivalové noviny... Jedním z prvních, kdo za mnou přišel, byl mladý muž – typem dandy – s větou: "Františko, rád vás čtu. Vaše rady si beru k srdci." Jeho sestra, která tam byla s ním, chtěla, abych jej ohodnotila. “Jen to ne proboha, prosil mladík. Nechci mít deprese hned po ránu,” dodal s úsměvem. Zbytky nervozity pak rozředila vnučka Žofie, která za mnou přijela a s bezprostředností pětileté holčičce vlastní si užila naši pouliční šou.
Šulcová
Pak mě strčili do limuzíny. Vozili z akce na akci. Ale nejvíc mě dostalo střetnutí s charismatickou herečkou Janou Šulcovou. Potkaly jsme se čirou náhodou v kosmetickém salonu hotelu Pupp. Slavná herečka mě nejprve minula pohledem a utekla na chodbu, kde, jak mi pak kolegové sdělili, začala povykovat: "Já se jí bojím!" "Cos jí, provedla?" ptali se mě pak.
Marně jsem pátrala v paměti, proč má paní Šulcová tenhle pocit. Pak jsem si vybavila, že jsem herečce před pár lety poněkud nelichotivě zkritizovala její modýlek... Že by si to i po takové době stále pamatovala? Posléze paní Jana přece jen překonala tolik deklarovaný strach ze mě a přišla mi říct tváří v tvář: “Bojím se vás!"
Usmíření
Nadechla se a pokračovala: “Umíte se ve svých kritikách trefit a já jsem ženská, kterou móda sice baví, ale není její hlavní náplní života.” A tak jsme si začaly povídat. Myslím, že to bylo oboustranně příjemné. Jsme podobně staré a leccos jsme zažily. A nakonec se se mnou chtěla vyfotit na památku.
Někdo u stolu ironicky prohlásil: Vaše usmíření je největší událostí od pádu Berlínské zdi. A Jana se hlasitě rozesmála. Rozešly jsme s větou: Snad se ještě někdy uvidíme a navážeme nit. Na festivalu v Karlových to nutně být nemusí. I když něco na těch Varech rozhodně je.
