S Ťopkem, jak se slavnému běžci přezdívalo, ale má mnoho nezapomenutelných zážitků. Třeba ten, jak legendární atlet závodil s vlakem kvůli kousku dobrého jídla...

¨Panu Macháčovi nikdo neřekne v Mořkově, napůl cesty mezi Novým Jičínem a Valašským Meziříčím, jinak než »borovička«. „U nás má každý nějakou přezdívku, Emilovi říkali Ťopek a mně zas říkají takto,“ zasmál se. I přes svých osmdesát má ale tělo samý sval, a tak na něj ta přezdívka opravdu sedí.

Závody s vlakem

Jaroslav Macháč byl jedináčkem, rodiče z něj proto v Kopřivnici, kde žili, nespustili oči. „Hlídali mě až běda a já záviděl klukům Zátopkových odvedle, co všechno můžou dělat,“ vzpomíná. Malému Jarkovi bylo tehdy pět let. Emil Zátopek, o osm let starší, nad ním držel ochrannou ruku. „Zátopkovi měli čtyři kluky – Frantu, Emila, Bohuše a Jirku a ještě dvě dcery,“ říká pan Macháč. S Emilem Zátopkem si hráli jako ostatní kluci – běhali po kopcích, chodili sousedům na třešně, prali se. „On už tehdy byl takový běhavý, až jsem mu záviděl.“

Dobře si pamatuje i na to, jak vlastně Emil Zátopek začal běhat. „Doma jich bylo moc a jídla málo. Emil tehdy jezdil z Kopřivnice do Studénky učit se ve vagonce. Někdo z bohatších kluků mu tehdy řekl, že když dokáže běžet za vlakem, aby mu neujel – bylo to dobrých osm kilometrů – dá mu svoji svačinu. Emil se s ním vsadil a svačinu vyhrál. A pak ještě mockrát.“

Válka míchá karty

Když začala válka, zůstali Zátopkovi v Kopřivnici a rodina Macháčových odešla do Buchlovic. Tady začal Jaroslav poprvé vážněji dělat gymnastiku – kruhy, bradla i hrazdu. Tam poznal Danu Ingrovou, dceru plukovníka Ingra, který před německou okupací velel posádce v Uherském Hradišti. V Buchlovicích byl fakticky v internaci, pod německou kontrolou. „Pěkná holka to byla ta Dana. Chodila do tělocvičny jako já, ale na házenou. Pak jsem ji ztratil z očí, a když jsem ji zase potkal, už se jmenovala Zátopková,“ směje se pan Macháč.

Po roce 1945 se Macháčovi vrátili zpátky do Kopřivnice, na svoji starou adresu. Ulice se už jmenovala jinak, 1. máje, ale Zátopkovi se znovu stali jejich sousedy. „Emil už byl u Bati ve Zlíně a domů dojížděl. On sportoval, já taky, a tak jsme měli pořád o čem mluvit. Naučil mě nový způsob startu, říkalo se mu letmý americký a byl lepší než ten, co jsem znal já.“ I díky tomu se začal Jaroslav Macháč prosazovat nejenom jako trojskokan a gymnasta, ale i jako sprinter. Vyhrál řadu místních přeborů, ale v roce 1951 musel na vojnu. Do Terezína.

Fotogalerie
6 fotografií

Ani Zátopek nepomohl

Na vojně se Jaroslav stal něčím jako sportovním referentem a instruktorem v jedné osobě. Jezdil na přebory po celé republice a jednou ve Slaném potkal Zátopka znovu – jako kapitána armády. „Když mě uviděl na hřišti, přiběhl a povídá – Jarku, kde se tady bereš? – a obejmul mě. Byl to pořád můj dobrý kamarád. Sláva, které měl už tenkrát požehnaně, mu nos nahoru nezvedla.“ Sportovní výsledky opravňovaly Jaroslava Macháče ke vstupu do Atletického klubu ČSR a on poprosil Emila o pomoc. Nepodařilo se – klub měl plný stav. „Vidíte, ani Zátopkova protekce mi nepomohla.

Ale napsal mi moc pěkný dopis, abych prý tvrdě trénoval a že už teď jsem vynikající atlet. Až mi přeběhl mráz po zádech, když jsem to četl.“ Jaroslav tehdy běhal stovku za 11,2 sekundy, šedesátku za sedm a půl, v trojskoku skočil 12,80 metru a do dálky 660 centimetrů. Vše v roce 1952…

Znovu spolu v terénu

Po vojně se cesty Macháče a Zátopka rozdělily. Emil zůstal aktivním a fenomenálním atletem, Jaroslav začal pracovat ve vývojovém oddělení vzduchotechniky Tatry Kopřivnice. Sportoval dál, stal se trenérem zdejšího lehkoatletického oddílu, byl členem výboru pro vybudování Stadionu Emila Zátopka (po roce 1968 přejmenován na Letní) a rozhodčím při nejrůznějších závodech. „S Ťopkem jsem se vídal vždy, když k nám přijel. Většinou to bylo na Prvního máje. Mohl stát na tribuně, ale vždycky šel s námi v průvodu. A pak jsme si zaběhali po těch našich starých místech jako kdysi.“