7°C
Máte před sebou tři premiéry v divadle a teď jste se k tomu pustil do nekonečného seriálu. Nejste troškař.
Práce na Modrém kódu se domlouvala daleko dřív než všechny ty divadelní premiéry. Jsem na to zvyklý, je to věc, která k této profesi patří. Nějakou dobu se neděje nic, až je z toho člověk nervózní a může si říct: Tak přišel ten čas, kdy o mě není zájem. Pak se to najednou semele, že je té práce hodně, a vy nestíháte vůbec nic. A to musím říct, že nejsem žádný workoholik, jsem čím dál tím víc schopný práci odmítat, abych si uspořádal čas a měl ho na sebe a na rodinu. Pak ale přijdou takové nabídky, u kterých si říkáte, že opakovat by se už nemusely, tak kývnete.
Co ještě o tom, zda to vezmete, rozhoduje?
První kritérium, kromě nějaké standardní kvality, kterou požaduji, je určitě tým lidí, kteří na tom budou spolupracovat. Jsem celoživotně divadelní herec a mám takovou zkušenost, že musím mít kolem sebe lidi, se kterými se dá domluvit a jsou týmoví hráči. Věřím, že i honorář je důležitý. Určitě. Ale v případě, že nastane situace, že by to měla být nějaká nízkorozpočtová věc, což u tohoto seriálu samozřejmě nehrozí, tak to nemusím řešit sám. Mám na to svého agenta, který je schopen říct: Podívejte se, pan Rašilov se může kvůli kvalitní práci vzdát lecčeho a přizpůsobit se, ale má prostě nějakou cenu a za tu já bojuju. To se ale bavíme o rozdílech v řádu stokorun, maximálně tisícikoruny za natáčecí den. Lidi si možná představují, že jsme jako fotbalisti, nebo že si žijeme jako v Hollywoodu, kde lítají milionové částky. Což bychom určitě rádi, ale tak to není. A to není nic proti sportovcům, jen oni zkrátka nemají tu jazykovou bariéru, která omezuje nás herce. My si musíme vystačit u nás.
Vy si ale zrovna stěžovat nemusíte, ne?
Za tři roky mi bude padesát a nestydím se za to, že umím vydělat peníze a uživit rodinu. Navíc jsem se nikdy nevzdal divadelního angažmá, a to je plný pracovní úvazek, kde člověk holt někdy musí srazit paty a poslouchat – protože mám svého zaměstnavatele a díky němu jistotu měsíčního platu, ze kterého poplatím složenky a benzin.
Jaký je ten váš doktor v Modrém kódu?
Aniž bych se s ním chtěl nějak srovnávat, tak bych řekl, že předobrazem doktora Michala Tomáška je doktor Šebek, známý jako doktor-bojovník ze zahraničních misí. Je to dobrodruh, který se v životě nechtěl usadit, vyjížděl do zemí třetího světa, oblastí zasažených válkou, povodněmi… Je nezasaditelný, ovšem má smysl pro risk a odvahu. Nechci prozrazovat detaily, ale pod vlivem okolností se rozhodne dočasně usadit a přijmout místo lékaře a traumatologa v nemocnici v Rubavě.
Prý mu tam do života vstoupí žena, a ne ledajaká – přímo vrchní sestra.
To, jak to budou mít Michal a Mery, vám ještě zrovna prozradit nemůžu. Ale mohl bych vám říct, jak to mají Saša a Sabina.
To beru.
Jsme spolužáci z konzervatoře, poznali jsme se ve čtrnácti letech. Prožívali jsme, nikoli spolu, období prvních lásek a životních kroků. Je velký rozdíl, když se lidi sejdou téměř dospělí, na vysoké škole, nebo už ve čtrnácti na střední. Člověk opouští základku jako dítě a do toho se začne zabývat studiem uměleckého oboru. Nejednou se konfrontujete s dalšími blázny, jsou to hezké a intenzivní vzpomínky. Se Sabinou točíme už pár týdnů a pokaždé, když se vidíme, tak se častujeme narážkami a vtipy na studia, až musíme dávat pozor, abychom do toho nezabředli. Stojíme na place, jedou nám pusy, sypeme na sebe jednu historku za druhou a vedle nás si jeden významně klepe na hodinky, jiný na čelo a třetí nás pobízí, ať jdeme točit.
Jaké historky třeba?
Sešli jsme se po třiceti letech a mezitím máme oba dva za sebou vztahy, děti, rozchody, nějakou kariéru, peripetie. Přesto ve chvíli, kdy začneme točit, jsme schopni během vteřiny rozpoznat přednosti a slabosti, které jsme měli kdysi na škole. Najednou mi třeba Sabina řekne, že jsem udělal přesně výraz, po kterém mi paní profesorka říkala: Sašenko, ty jsi se nepřipravoval! Umíš ten text? Nebo když si Sabina sáhne na nos, taky mi to připomene profesorku Rejžkovou, jak jí říká: Sabinko, nedělej to. Ty to děláš pořád a ani nevíš, že to děláš. Smějeme se, že člověk se sice mění, stárne, ale v základu zůstává stejný. Pořád jsme to my.
Jaký byl první natáčecí den? Měl jste ještě vůbec po těch letech trému?
Pár dnů lehké nervozity jsem zažil. Je to ale spíš tím, že jsem nastoupil do rozjeté věci, kde jsou nastavené vztahy, řád, a z toho jsem měl pocit nejistoty. Druhá věc je, že ač to není zdaleka moje první role lékaře, tak je těžké si zvyknout na lékařské termíny. A tady jsou v celkem intenzivní míře a času je málo. Najednou se musíte koncentrovat na hodně věcí.
Na co člověk myslí, když poprvé drží v ruce skalpel, má zakrvácené rukavice a dělá, že operuje?
Na všechny technické věci, na text, aby všechno proběhlo, jak je ve scénáři. Musíte si hlídat zvuk, do toho udržet nějakou náladu, herecký výraz a taky se musíte soustředit na ruce, které operují. Po natočení jedné scény jsem si myslel, že to všechno bylo v pořádku, ale režisér Vojta Moravec mě rychle vyvedl z omylu. Pochechtával se a řekl mi, ať se podívám, kde mám ramena. Jak jsem se pekelně soustředil, tak se ten stres projevil v ramenou a já vypadal jako upír z Nosferatu.
A co nějaké akčnější scény?
Když jsem točil první urgent, to byla docela náročná scéna. Pacient se vyloží ze sanitky, záchranáři ho přivezou na lůžku, vysypou ze sebe termíny, do toho já jako doktor poslouchám diagnózu, beru si věci k vyšetření, rukavice, pacient se překládá na boxu. Do toho v průběhu akce přicházejí od režiséra různé změny, které musíte vkomponovat do už naučeného textu. Přišla první, druhá, pak třetí, čtvrtá, pátá… A já měl hlavu jako pátrací balon. Scéna má dohromady minutu a půl, je to nabité, plné adrenalinu. Všechno jsem to v té hlavě měl, bylo to dobrý, ovšem než přišla moje poslední věta. Měl jsem říct: Hodil by se mi na to doktor Vilkin, zkusím ho někde sehnat. Bylo to z toho to nejjednodušší, ale já to nebyl schopný říct. Najednou z toho byl doktor Vilkins, Vilkos, Vilkus… Točili jsme to asi pětkrát. (směje se)
Měli vám to napsat na ceduli.
(směje se) To by nepomohlo, v tu chvíli jste v takovém stavu, že to můžete mít napsané obrovským písmem metr od sebe a stejně to nepřečtete.
Takže trapas.
Dobrý je přiznat vinu, neschovávat se za nic. Klidně i opakovaně. Nikdo není neomylný a kolegy to potěší. (směje se) Na druhou stranu mi můžete věřit, že tohle jméno už nikdy nezapomenu!
Je něco, co vás na té vaší postavě štve?
Zatím jsem nenašel nic, co by mi vadilo. Doktoři musí být neustále slušní, vstřícní, pak to může třeba vybublávat v osobním životě. Ale ani nic takového jsem u doktora Tomáška nenašel. Umí si vážit obyčejného života. Jediné, co je mimo můj naturel a co musím opravdu hrát, je ten doktorský nadhled a klid. Může to působit, že je člověk suchar a cynik.
Hrál jste někdy nějakého zmetka, že vás to až děsilo?
V divadle určitě, tam mám hodně širokou škálu postav. Hrál jsem přehršel všech možných psychologických profilů, včetně nadpřirozených postav a zvířátek. (směje se) Ale je fakt, že před kamerou většinou hraju klaďase. I když, výjimka potvrzuje pravidlo.
Jaká výjimka?
Film Můj příběh, který teď natáčím. Je to podle skutečného příběhu ženy, která zažila domácí násilí, jen profese jsou změněné. Hlavní postavou je baletka, která má za manžela dirigenta, navenek vypadají jako dokonalý pár, nicméně pod pokličkou se skrývá to, že on je chorobný žárlivec, despota a násilník. Fyzicky jí ublíží a ona od něj uteče.
Je pravda, že herci jsou kvůli tomu, že pracují s emocemi, obecně citlivější? A platí to i u vás?
Určitě. Myslím, že obecně umělci mají jinou míru emoční senzitivity. Z podstaty nejsem nijak extrovertně založený, a když jsem chtěl začít dělat tuhle práci, tak jsem dost bojoval se studem a uzavřeností. A nejen v práci, ale i v osobním životě. Přemýšlel jsem o tom, co jako dospívající chlap budu moci ze svých citů a pocitů moct projevit a co ne… Třeba to klišé, že chlapi nebrečí… Pokud jde o emoce, musím se asi mnohem víc ovládat než ostatní.
V čem třeba?
Jak hrajeme, jednoduše řečeno, ksichtem, tak ve chvíli, kdy nic nepředstírám, je na mně okamžitě vidět, co si myslím. Jenže já v tu chvíli třeba jedu metrem. Naposledy se mi stalo, že jsem si četl v telefonu a zaujal mě titulek rozhovoru, který dával jeden nejmenovaný kolega. Přišlo mi, že to je něco tak infantilně blbýho, že mě začaly napadat variace na to téma. Asi patnáct minut jsem se smál. Mám to i opačně. Třeba nad něčím přemýšlím, něco se děje a dojme mě to a já se mračím. To už mi pak jedna paní říkala: Pane Rašilov, tak se na mě tak nemračte. Tak jsem se jí omluvil a vysvětlil jí, že jsem se zamyslel.
Vy fakt jezdíte metrem?
Nerad bych žil v nějaké izolaci, nejsem zahraniční hvězda, která nemůže prožívat obyčejný život. Nechci bydlet za třímetrovou zdí nebo jezdit v limuzíně s černými skly. Jezdím metrem, autobusem. Navíc lidi, které při tom pozoruju, jsou zdrojem inspirace. A zaplať pánbůh, lidi jsou ohleduplní a slušní. I když dřív jsem se do kontaktu s nimi nijak nehrnul.
Bál jste se jich?
To ne, spíš jsem měl takový ten postoj, že když se jim vydávám v divadle nebo v televizi, tak by mě mohli nechat být, když jedu metrem do práce. Tak se jim v poslední době víc vydávám i tam. Aby si neřekli, že v televizi je to sympaťák, a teď, když za ním přijdu pro podpis, tak se tváří jako kyselá okurka. To jsem změnil a začalo mě to i bavit. Lidi jsou různí. Ostýchaví, nebo naopak tak plní energie a spontánnosti, až mě to zaskočí. Někdy až tak upřímní, že by z mého pohledu ani nemuseli – třeba když přijdou pro podpis hezké holky s tím, že mě miluje jejich maminka. (směje se)
VIDEO: Saša jede! Rašilov má tři dcery a chce další! Proč bránit početí, diví se.
Saša jede! Rašilov má tři dcery a chce další! Proč bránit početí, diví se Markéta Reinischová
Jste princ z pohádek.
Jasně… Dlouho chodily slečny. Pak přišla jedna s tím, zda se se mnou může vyfotit. V duchu jsem si říkal: Ty jo, skvělý, jenže ona pak dodala, že jsem strašně hodný, že mě má její maminka hrozně ráda. (směje se) Pomyslel jsem si: A je to tady. Jediný dobrý zatím zůstává, že jsem pořád ještě v kategorii maminek, babičky ještě nepřišly.
Jen nepovídejte. Co já vím, na vás letí i mladší ženy. Vždyť vaše současná manželka Lída je o čtrnáct let mladší. A zase herečka. Je to plus?
Je to hrozně velké plus. Zaprvé v rámci vzájemného pochopení a tolerance a zadruhé v tom, jak si můžeme vyjít vstříc ohledně střídání se v domácích aktivitách, ať už je potřeba hlídat Marušku, nebo uvařit, nebo třeba odvézt auto do servisu. Je to maximální plus.
Kde přeskočila první jiskra?
Poznali jsme se při zkoušení hry bratří Čapků Ze života hmyzu v Národním divadle, kde jsem hrál tuláka a Lída roztodivné a roztomilé všelijaké druhy hmyzu.
Před necelými dvěma lety se vám narodila dcera Maruška, vaše už třetí holka. Je to s ní jiné než s dnes již dospělými Josefínou a Antonií?
Maruška je neméně roztomilé mimino. A ve srovnání s Pepinou a Toňou se můj přístup – tedy to, že se o ně rád starám, včetně krmení, koupání nebo přebalování – nezměnil a pořád si to parádně užívám.
Holky si táty dokážou celkem rychle omotat kolem prstu. Platí to i u vás?
Jsem už celkem trénovaný, jak vydržet ten „holčičí nátlak", takové to objetí, sladký úsměv a něžné pomrkávání spojené s otázkou: „Můžu ještě zmrzlinu?“ Někdy je ale, přiznávám, těžké odolat.
Pomáhají starší dcery s hlídáním? To by mohla být jedna z výhod, mít mezi dětmi takový věkový rozdíl.
Pepina i Toňa mají ze své malé sestry radost, přece jenom vzhledem k rozdílným prioritám dvouletého mimča a vysokoškolaček už opravdu mezi nimi nevzniká žádné žárlení ani konkurenční boj. Obě s radostí Marušku pohlídají, pohrají si, postarají se, necpou ji sladkostmi, pochlubí se kámoškám a pak ji s neméně intenzivní radostí zase vrátí mamince a tatínkovi.
Budou z nich pokračovatelky vašeho hereckého rodu?
Josefína studuje výtvarnou pedagogiku a skvěle jezdí na koni, má trenérské licence a vyučuje jízdě malé i velké milovníky dopravních prostředků s hřívou. Antonie loni nazapřenou, letos už přiznaně, dělala zkoušky na herectví na DAMU. Ač má francouzskou maturitu a perspektivu klidného a dobře placeného pracovního prostředí, vybrala si nejisté divadelní řemeslo závislé na štěstí, spoustě dřiny a vrtkavých múzách. Letos ji na DAMU na katedru zvanou lidově „alterna" přijali ke studiu herectví.
A všichni ještě pořád bydlíte v Rašilovově ulici?
V ulici na Zbraslavi, kde před bezmála sto lety děda koupil domek a která už několik desítek let nese jeho jméno, jsem vyrostl, vylétl z hnízda a před pár lety se do něj zase vrátil. Je to hlavně o radosti ze soužití s celou naší poměrně početnou rodinou.
Nakonec se musím zeptat na to, co mi už léta v souvislosti s vámi vrtá hlavou. Jak se jmenujete doopravdy? Alexandr?
Jmenuji se Alexandr, vystupuji v divadle, televizi a filmu jako Saša, stejně jako můj děda a táta. Od letošních Velikonoc mám ale ještě další dvě jména: křestní Jan a biřmovací František!
VIDEO: Saša Rašilov na křtu
Saša Rašilov na křtu Aha! - Slávka Červená
