9°C
A ten nyní vychází v knize 1968 očima 50, mapující osudy českých osobností během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa a po ní.
Pamatujete si, jak jste trávil dny okupace?
„V noci mi volala kamarádka, že jsou tady Rusové. A že se říká, že my, co jsme podepsali Dva tisíce slov, půjdeme sedět a že se mám schovat. Takhle hned. Sedl jsem do auta a odjel ke kamarádce do Dejvic, kde jsem přespal. Koukali jsme se na televizi, co se děje. Potom jsem vyjel ven a viděl ráno ty ruský vojáky. To bylo otřesný!“
Kdy vznikla slavná fotografie, kde jste s vozem zadržený vojáky na náměstí Republiky v Praze a míří na vás?
„To bylo hned ten druhý den ráno, myslím. Hledali zbraně a zastavovali auta, prohlíželi, co mají lidi vevnitř. Prostě vládli. Já bydlel na Praze 6, jel jsem od tý kamarádky, takže jsem projel letenským tunelem dolů k Revoluční – a tam už stáli vojáci a stopovali. Najednou jsem viděl rudě, strašně jsem se navztekal, a že mě může zastavit jenom českej esenbák. Tak jsem je objel, jenže v půli mostu stáli další. Ty jsem projel – a na konci mostu ještě další! Já jel dál, z Revoluční na náměstí Republiky. A už za mnou stříleli. Do vzduchu, ale stříleli! A další na náměstí viděli, že se něco děje, tak udělali rojnici, a to už bych musel někoho přejet, kdybych chtěl projet.“
Dostihli vás?
„Zastavil jsem a obklopili mě, ale já se zamknul. Byly to takový divný ksichty. Oni byli připravení na válku, takže sem do Československa přijel takzvanej útvar prvního sledu. To jsou lidi, u kterých se počítá, že jich osmdesát procent nepřežije. Takovej ten jindy nepoužitelnej plebs. Jenže tady nebylo koho zabíjet, jen oni strašili, že jsou tu zbraně. Měli důstojníka, kterej byl Asiat, a podle očí inteligentní člověk. Začal se mnou mluvit a nějak to urovnal. Vzadu jsem měl přilepenej plakát, co mi tam někdo dal, a akorát jsem ho musel sundat. Nějaký fotky vznikly díky tomu, že u toho byl barrandovskej fotograf Miloš Schmiedberger, kterej tam bydlel a z okna viděl, že se něco děje. A pak tam byl ještě jeden člověk, kterej mi ty fotky poslal po letech. To bylo dost nebezpečný, protože Rusové kradli foťáky. Tak jako v pětačtyřicátým hodinky. I když ty možná i teď taky.“
Čekal jste, že tu zůstanou dvacet let?
„Ne. My jsme tenkrát mysleli, že se Dubček omluví a Brežněv zjistí, že to od nás byla hloupost. Říkalo se dočasně, až se dočasnost proměnila ve věčnost. Vystěhovali český vojáky z kasáren, nastěhovali se tam, byly tu statisíce ruských vojáků, měli tu celé rodiny.“
To trvalo až do roku 1989.
„To byl potom průser, když to v devadesátým roce museli opustit a do Ruska se vrátil skoro milion lidí, který neměli kde ubytovat. Mezi nimi byl jistý Putin, enkávéďák (příslušník Lidového komisariátu vnitřních záležitostí – pozn. autora) v Drážďanech. Takový ten, co kontroluje lidi. Vrátil se do Leningradu, bydlel u svých rodičů v bytě, ale byl šikovnej a postupně deset let dělal kariéru, až se v roce 1999 dostal k Jelcinovi a ten si ho vybral za svýho nástupce. Protože u něj měl jistotu, že ho nezavře. Putin slíbil Jelcinovi, že nikdo z jeho rodiny, ani on nebude trestán za to, co si nakradl.“
Jak vzpomínáte na dobu, která nastala?
„Postupně jsme si zvykali. Smířili jsme se s tím. Je tu spousta špatnejch lidí, to vidíme i teď. Lidí, kteří jsou ochotní sloužit komukoliv. A ti se vyrojili a začali si budovat kariéru, stejně to bylo i v roce 1939. Jenže Němci byli chytří, ti s nimi nechtěli nic mít. Spíš se snažili zlomit ty, co něco uměli. Jenže Rusové ne, těm to bylo jedno, takže kariéru začal dělat každej darebák. Na Barrandově to bylo evidentní. Najednou postupně začali zdvihat hlavy lidé, o kterých nikdo předtím nevěděl. To je to známý heslo tehdejšího šéfa činohry Národního divadla Václava Švorce, bratra Jiřiny Švorcový: Teď zase budeme my jezdit v saabech! Podivní lidé.“
Byl jste zklamaný z postojů některých kolegů?
„Byli kolegové, kteří zůstali v partaji a nemohli nám odpustit úspěch. Začali nám zakazovat práci. Nestačil jsem koukat, kdo všechno v sobě probudil tu neslušnost. Trochu mi to otevřelo oči. Vždycky jsem myslel, že jsme všichni na jedný lodi, ale zjistil jsem, že jsou v lidech mindráky a že využijou každý příležitosti, aby se dostali k lizu. Ale to nebylo jen na Barrandově, ale i v divadlech. Dobří herci najednou nesměli hrát. V každým podniku se našel člověk, který vystoupil s tím, že pan ředitel byl pro reformy, ale on že je věrný Sovětskýmu svazu. To byly ty čistky, který hodně lidem ublížily.“
Litoval jste toho, že jste nezůstal v Americe?
„Emigrovat jsem odmítl, když jsem měl ty možnosti. A pak mi sebrali pas, takže jsem stejně nemohl. Jeden čas, kdy jsem nesměl vůbec nic dělat, moje jméno se nesmělo nikde objevit, jsem dělal načerno divadlo a místo mě podepsal smlouvu pan Suchý. Zášť byla velká, ale velice rychle to vyprchalo. Rok dva. Ale mně bylo dobře. Byl jsem na chalupě... Blbý to bylo pro ty, co měli rodiny. Tam ta existence byla blbá. A pak už jsem trochu směl, ale musel jsem nejdřív natočit film o pracujících Řemeslo má zlaté dno. Ale nestydím se za něj, stydím se za jinej film. Za Žebráckou operu.“
Celý rozhovor s Jiřím Menzelem a 49 dalšími v knize 1968 očima 50!
VIDEO: Olga Menzelová poprvé o největší hrůze v životě: „Mám kvůli Jiřímu výčitky!“
Olga Menzelová poprvé o největší hrůze v životě: Mám kvůli Jiřímu výčitky! David Turek, Aleš Brunclík
