Pan Menšík býval obsazován hlavně do komedií. Vy jste se ale nebál svěřit mu i vážnější role. Jak k tomu došlo?

„S Vladimírem byla vždycky legrace, tak se nějak zavedlo, že býval zprvu obsazován spíš do veseloherních, psychologicky jednodušších rolí. Nikdo ale nepochyboval o tom, že má na víc. Přesvědčil jsem se o tom hned v seriálu Sňatky z rozumu, kde v partnerství s Milošem Nedbalem a Jiřinou Šejbalovou usiloval jako ponížený soudní úředník o ruku jedné z jejich »přeslic«, které hrály Jirásková s Janžurovou.“

A odtud to už byl jen kousek k roli, kterou přímo pro Menšíka na tělo napsal Jiří Hubač. Byl to váš Ikarův pád.

„Ano. Role v jádru hodného, ale nešťastně alkoholu propadlého člověka, který svou nemocnou závislostí zničí život nejen svůj, ale i svých milovaných nejbližších, byla pro Vladimíra jako stvořená.“

Protože byl také alkoholik?

„Takhle bych to neřekl. Měl prostě v té lidsky nešťastné situaci jistý přehled, takže nepotřeboval ani odborné poradce. Ale povím vám něco jiného: v té době se herecké obsazení schvalovalo i na vyšších místech. A já pamatuji, že u nadřízených jsem s ním zprvu absolutně neuspěl! Nikdo nevěřil, že onen člověk plný veselosti a lidový srandista může vytvořit pravdivou postavu člověka na životním dně.“

Menšíka jste se ale nevzdal.

„Ani náhodou! Poprvé jsem odešel s nepořízenou s tím, abych si to rozmyslel. A to se opakovalo ještě dvakrát. A když jsem si to ani napotřetí nerozmyslel, couvli a řekli – necháváme to riziko neúspěchu ale na vás! Já opáčil – s radostí! A tak Vladimír vytvořil nezapomenutelnou roli nešťastného člověka. Byl to zasloužený úspěch.“

A Jiří Hubač po letech napsal pokračování – Tažné ptáky.

„Ano. Vzpomínku na tohle natáčení mi ale kazí zdravotní stav Vladimíra, na který nikdy nezapomenu. To nelze, i kdybych se o to sebevíc snažil.“

Byl už tenkrát moc nemocný. Astmatem trpěl od průmyslové školy. Přesto dál kouřil, holdoval alkoholu, flámoval.

„Nechte toho, to byl Menšík! Jinak by to nebyl on. Injekce na astma potřeboval, už když jsme točili F. L. Věka. To bylo někdy v roce 1969. A v průběhu natáčení Chalupářů mu je aplikovali i kolegové v šatně nebo on sám, často ale jako laik neodhadl dávku a pak začalo tóčo. Euforie! Vladimír nevěděl, co dělá. Když jsem s ním ale točil Tažné ptáky, už na tom byl opravdu moc zle. Nemoc ho dostala, nevěděl, chudák, která bije. Měl jít napravo, šel nalevo. Nevěděl vůbec, co říká. Tehdy si odskočil z natáčení a koupil jen tak šest velkých váz, aby prý zabezpečil rodinu. Byl tenkrát už tak nemocný, fyzicky i psychicky, že snad ani nevěděl, jaký klenot hereckého mistrovství předává filmové kameře. Tenkrát jsem s ním byl naposledy.“

Tak si připomeňte ještě ty hezčí okamžiky, kterých jste s Vladimírem zažil nespočetně.

„Máte pravdu. Těch seriálů a jednotlivých kousků! Tak třeba odysea s Chalupáři! Já jsem to ani točit moc nechtěl. Přišlo mi to jako »drobné spotřební zboží« po těch úspěšných seriálech a silně jsem váhal, mám-li se pustit do seriálu, který sice není prolhaný, ale »jen« líčí život na normalizované vesnici s lidmi, jací tam vlastně jsou.“

Vidíte, a po půl století tenhle seriál stále žije a opakuje se hlavně v létě.

„To jsem opravdu nečekal! Je to ale zásluha herců, které se tenkrát podařilo dát dohromady. A Vladimír coby seriálový řidič autobusu Antonín Čihák se o to zasloužil v první řadě! Tohle jsme si ale tenkrát při natáčení ani plně neuvědomovali. Vzpomínám na natáčecí den, který probíhal jednadvacátého srpna – tedy v den prvního výročí, kdy nás přes noc obsadily tanky, aby nás opět daly do latě. V tenhle památný den byla všude nasazena mimořádná policejní ochrana. Bylo mi jasné, že v sestavě Menšík – Sovák – Kemr – Hlinomaz – Zázvorková není radno završit natáčecí den v místní hospodě. Takže jsem nepředloženě nabídnul, že se můžeme zastavit cestou domů třeba u nás na chalupě, na suchu že tam snad nebudeme…“

A nebyli?

„Právě. Do nejlepšího se pak na chalupu vrátila od zubaře oteklá moje hodná žena, která pochopitelně netušila, která bije a že politická situace je mimořádně napjatá, že se tady zachraňuje, co se dá… Když druhý den přišla do školy, kde učila, natrapírovala tam Menšíka, který tam čirou náhodou něco natáčel s jiným štábem. Chtěl se nějak trapně omluvit. Těžko se ale omlouvá něco, na co si člověk nepamatuje.“

Prý si spletl pisoár s vaší světnicí, kde se slavilo! Tak se to aspoň vypráví.

„Ale mlčte! Říkám, že jsme slavili, to pak člověk dělá věcí… Důležité je, že se přesto všechno v dobré obrátilo. Manželka Menšíka miluje dodnes, vše odpuštěno!“

Odmítl vám Menšík někdy roli?

„Jedinkrát! Ve filmu Utrpení mladého Boháčka měl hrát hlavní roli. Opravdu to nešlo dát dohromady, nemohl utéct od rozdělaných závazků. Ale ochotně mi za sebe doporučil náhradu, kterou jsem dosud nepoznal – Pavla Landovského. Za tenhle tip mu jsem stále vděčný.“

Co jste u Menšíka nejvíc obdivoval?

„Životní energii a sílu, s jakou zdolával i zdravotní potíže bez nářků a bolestínství. Na natáčení F. L. Věka měl jít do nemocnice, ale potřebovali jsme nutně dotočit záběr. Rozhodl se, že ho stůj co stůj natočí. Sám si v průběhu natáčení před kamerou píchnul potřebnou injekci a pak během záběru jakoby nic mluvil text. Ale nevydržel, a tak si upravil aranžmá a za chodu kamery se tak rafinovaně pootočil, aby mu nebylo vidět do obličeje, že to jeho dušení nikdo z nás ani nepostřehl. Prostě – zázračnej člověk. Neznám jiného, který by tohle svedl!“

VIDEO: Jaký byl Menšík v soukromí? I když byl nemocný, chrlil vtipy!

Fotogalerie
23 fotografií