Jak soud probíhal?

„Nejprve po mně chtěl čtyři tisíce. Pak film dostal zvláštní cenu poroty na Berlinale a poměrně se rozšířil do světa, takže částku vysoce zvýšil – na dvacet tisíc! Mohl se z toho zbláznit. Dokonce dosáhl toho, že mi na dva roky, než soud skončil, zastavili tantiémy. Během té doby se dělaly odborné rozbory scénáře a dokázalo se, že Herz skutečně autorem nebyl. Film měl fantastickou kameru, báječného střihače, skvělé obsazení, úspěch nebyl jen zásluhou pana režiséra. Mám před sebou rozsudek z 30. června 1978, podle kterého se jeho žaloba zamítá a podle kterého mi musel zaplatit i náklady soudního řízení. Na celé čáře to prohrál. A on, jak byl tak strašlivě přesvědčený o své pravdě, doslova umanutý, a já se stala jeho nepřítelem číslo jedna, tak z toho dostal infarkt! Velice mě to mrzelo. Ale jestli mi někdo chtěl v životě vědomě a soustavně škodit, tak to byl pan Herz. Od určitého okamžiku proti mně začal vést válku.“

Jak se to projevovalo?

„Posléze film dostal na Slovensku cenu Růžové sny. Chtěli ji původně udělit mně za scénář, ale pan režisér se naštval a řekl, že odejde. Velice arogantně se vyjadřoval. Tak to udělali, že film dostal celkovou cenu. Nebo svolal na Barrandově schůzi, na které vyhlásil bojkot autorům, jako jsem já, kteří se nechtějí dělit o tantiémy. Pak už jsem na Barrandově nic nedělala. Když mě Herz někde viděl, tak se mi snažil uškodit. Kydal na mě neuvěřitelné věci, byl paranoidní a ve své fantazie začal i věřit. Až jsem to přestala sledovat. Ale nepřestal nikdy. Kdyby mohl, tak by mě zabil!“

Režisér také často opakoval, že jste byla členkou KSČ a vyhrožovala mu svou funkcí!

„Kvůli členství ve straně mě napadal neustále. Ale já nikdy nebyla ten, kdo byl konjunkturální (= využívající toho, pozn. red.), nebo ten, kdo by někomu ublížil, naopak. Byla jsem v docela rizikové situaci, protože můj první manžel rozjížděl pražské jaro 1968, byl za to perzekvován a i na mě padl stín. Já se nikdy nevěnovala politice. Moje tvorba, ať je to seriál My všichni školou povinní, nebo pohádka Za humny je drak, je o tom, aby lidi potěšila a vedla ke smíru.“

Měli jste šanci si to někdy vyříkat?

„To nešlo. Nikdy. Stal se strašně zavilý. Nastoupila jsem třeba do televize, do dětské redakce, kde jsem dva roky dělala vedoucího dramaturga, a setkali jsme se tam v době, kdy se rozjížděl můj film Bolero. Šla jsem za ním a chtěla mu podat ruku. A on odsekl: Vám ruku nepodám, vás nemám rád! A pak tam o mně zase napovídal různé lži...“

Fotogalerie
12 fotografií