S Vlastimilem Brodským jste se neseznámil díky Arabele, znal jste ho už mnohem dřív. Jak?

Ano, daleko dřív. Byl to totiž kolega mé mámy z pražského vinohradského divadla. Hráli spolu hodně, s mámou na jevišti několikrát tvořili ústřední dvojici. Takže jsem se s ním setkával poměrně často už od útlého dětství, když jsem mámu navštěvoval v divadelní šatně. Shodou okolností se Vlastík Brodský stal později i naším sousedem na chalupě. Tedy on patřil mezi chalupáře-starousedlíky, my jsme koupili chalupu pár kilometrů od něj. Tam jsme se opravdu velmi často navštěvovali.

Nejvíc jste se ale sblížili až o dost později, viďte?

Já jsem v roce 1996 točil absolventský film na FAMU Dívka se zázračnou pamětí, ve kterém Bróďa ztvárnil hlavní roli. Hodně jsme se kvůli tomu scházeli, procházeli spolu jeho postavu, diskutovali… Tehdy jsme si byli nejblíž a byla to úžasná zkušenost. Mrzí mě, že jediná, víc už jsme toho spolu bohužel natočit nestihli.

To se málokterému absolventovi poštěstí, aby mu ve filmu hrál takový herec…

To je fakt, tehdy to byla rarita. My se s Bróďou měli rádi, byla mezi námi silná vazba, což určitě pomohlo, že na nabídku kývl. Ale nemyslete si, rozhodně nesouhlasil jen ze známosti. Chtěl prvně vidět scénář, zjišťoval si podmínky a velmi to zvažoval. Přece jen šlo o velkou roli. On to také komentoval tak, že už je ve věku a nemusel by se natáčení dožít. Ale to u něj bylo typické, tyhle řeči, to byla taková jeho klasika.

Ten jeho »kremační humor«.

To je přesné. Jak mi potvrdila moje máma, měl ho už od čtyřiceti. (směje se) Celkově měl ale humor úžasný.

Byl zábavný i v soukromí?

Nebyl to bavič typu Vladimíra Menšíka nebo Oldy Velena, což byli mimochodem další naši sousedi na chalupě. Jeho humor byl víc intelektuální. Povídat si s ním bylo skvělé, člověk se dozvěděl spoustu věcí, co by se jinde nedozvěděl. Je mi líto, že si ho nemůžu pozvat do Nočního mikrofóra, což je takový rozhovor osobnosti s osobností, který dělám pro Český rozhlas Dvojku. To by totiž byl zážitek – pro mě i pro posluchače.

Jaký tedy byl?

Velice milý, pokorný, vstřícný, nikdy ho nerozhodila ani nečekaná návštěva. Je potřeba si uvědomit, že v té době ještě nebyly mobily, takže jsme se občas před jeho dveřmi objevili bez ohlášení a pokaždé nás s úsměvem pozval dál. Navíc byl vždy skvělý hostitel, vždycky hned uvařil kávu nebo čaj a nachystal něco na zub. Nutno tedy dodat, že to bylo vzájemné, i on se u nás sem tam zjevil z ničeho nic. Byl to velmi zábavný glosátor, každou situaci uměl trefně okomentovat. A pěstoval si takovou roli bezbranného dítěte, řekl bych, že to byla jakási jeho životní filozofie. Vzbuzoval tím zájem o svoji osobu.

Jak to myslíte?

Často třeba používal věty jako: To já nevím… To já bych nezvládl… A přitom jsme všichni velmi dobře věděli, že to ví a že by to zvládl. To byla také jeho první reakce na tu roli v mém filmu. Byl to totiž pro něj takový netradiční úkol, měl hrát protivného, zlého, zakomplexovaného chlápka. Takže když jsem mu to poprvé předestřel, hned odpověděl, že to nezvládne. Samozřejmě že to zvládl, a geniálně! Ale pamatuju si, jak jsem ho jednou při natáčení prosil, že musí být v jedné scéně zlejší a drsnější. A on mi odpověděl: To sis měl obsadit Sováka, ten by ti to zahrál hned! (směje se) Oni se tihle dva bardi často špičkovali.

Vy jste se nebál herce jeho formátu napomínat?

Měl jsem k němu samozřejmě velký respekt, ale neměl jsem ostych. Ostych si režisér nemůže dovolit, to by nic pořádného nenatočil.

Můžete se směle označit za jeho přítele, přesto byste věkem mohl být klidně jeho vnuk. Ten věkový rozdíl mezi vámi nestál?

Nikdy, ale to je asi taky tím, že já se odmalička víc setkával s lidmi o několik generací staršími než se svými vrstevníky. Se svou generací jsem měl paradoxně větší problém v komunikaci než s podstatně staršími lidmi. Takže ten rozdíl téměř padesáti let jsem nikdy nepociťoval jako problém.

Vlastimil Brodský působil melancholicky. Byl takový, nebo je to jen zdání?

Melancholický byl, to určitě. Ale spíš vnitřně, v sobě si prožíval asi dost neradostných věcí, které nerad ventiloval navenek. Hlavně tedy ke konci svého života. On se neděsil smrti, ale toho, že by mohl skončit jako nemohoucí, že by byl »na obtíž«. Toho se bál a kvůli této psychické náloži se mu zřejmě nežilo úplně snadno, ačkoliv to na sobě nedával znát.

Jaký jeho film máte nejradši?

Nadchl mě jeho výkon ve filmu Farářův konec, tam byl úžasný. To byl ale koneckonců v každé roli. Pro mě byl Vlastík herec, který si každou postavu dokázal takzvaně napasovat na sebe. Tím nechci říct, že by byl pokaždé stejný, ale každou tu roli si tak trochu přetvořil k obrazu svému. Velmi jsem ho obdivoval také v divadelní hře Rafani, která byla nasazena z politických důvodů, vinohradské divadlo muselo jednou za čas udělat takovou úlitbu tehdejšímu režimu. Ale co z těch textů, které nebyly příliš silné, Bróďa dokázal udělat, to bylo neskutečné. Jen díky němu se hra stala velmi navštěvovaným komediálním kusem. Také nesmím zapomenout na film Zítra ráno vstanu a opařím se čajem, tam byl zas úplně jiný, takový chladný, »nedědečkovský« a znovu skvělý.

Stihli jste spolu natočit jen jeden film. Napadlo vás někdy, že je škoda, že už tu není, že by byl pro nějakou roli ideální?

Mnohokrát! To je mi velmi líto, že jsme toho společně nestihli víc. Na tom jeho předčasném odchodu byla jedna věc zvláštní…

Jaká?

My totiž ten den jeli s mámou na chalupu a cestou jsme se chtěli zastavit u Bródi zas na jednu z těch neplánovaných návštěv. V momentě, kdy jsme už vjížděli autem na  cestu vedoucí k němu a zbývalo nám tak čtvrt hodiny, jsme v rádiu slyšeli, co se stalo. To byl šok. Kolikrát mě později napadlo, proč jen jsme nejeli o chvilku dřív, že bychom třeba to jeho rozpoložení nějak narušili, že k tomu možná nemuselo dojít… To byl samozřejmě nesmysl, protože se to stalo brzy ráno a my nikdy na chalupu v tak časnou hodinu nejezdili. A i kdyby ano, tak bychom si u něj nedovolili v tu dobu klepat. Takže bychom to stejně nestihli, ta výčitka byla lichá. Ale stejně se objevila. Na takové to »co by, kdyby« jsem myslel často.

Pojďme k nějakým veselejším vzpomínkám…

Jedna taková mě hned napadá. To měl jednou narozeniny můj táta, a i když nebyl z branže, velmi si s Bróďou rozuměli. Byli jsme na chalupě a on k nám dorazil tátovi pogratulovat. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale šlo o to, co měl na sobě! Měl totiž montérky – on byl velký kutil, tu chalupu postavil vlastníma rukama a pořád něco vyráběl a opravoval – a pod nimi měl bílou košili a kravatu. Ta kombinace byla naprosto dokonalá, on měl dar udělat z každé situace legraci. Mám z toho dokonce i fotku, protože to rozhodně stálo za zaznamenání!

Svátky jste společně asi netrávili, ale přáli jste si?

Ano! My máme totiž velkou rodinnou tradici »péefek«, svého času jsme jich každý rok před svátky dostávali a rozesílali bez přehánění stovky. Ale mezi nimi bylo vždy jen pár, na které jsme opravdu netrpělivě čekali. Jedno z nich bylo právě od Vlastíka Brodského. Jeho přání bylo totiž vždy velmi osobní, zdobila ho pokaždé nějaká jeho komická fotografie a také originální text, žádné fráze. Vždy z toho bylo cítit, jaký Vlastík prožil rok, někdy to totiž bylo přání veselé, jindy trochu smutnější, když třeba řešil nějaké problémy v soukromém životě… Ale vždy bylo moc hezké. Já i máma posíláme tato přání dodnes, už teda každý sám za sebe. A už jen pár vybraným, opravdu blízkým lidem, protože v dnešní době mobilů a SMS už to tolik »nefrčí« a ne každý to ocení. Jsem si ale naprosto jistý, že kdyby Bróďa stále žil, on bude jeden z té hrstky, kterým bychom každý rok před Vánoci »péefko« poslali a on by ho jistojistě poslal nám.

Ondřej Kepka

Syn herečky Gabriely Vránové, vystudovaný režisér, který s Vlastimilem Brodským natočil film Dívka se zázračnou pamětí a ztvárnil roli Honzíka v Arabele. V současné době se věnuje moderování, chystá scénář k filmu a pokračování úspěšného cestopisného dokumentu Dopisy od Karla Čapka.

VIDEO: Jaký byl Menšík v soukromí? I když byl nemocný, chrlil vtipy!

Fotogalerie
48 fotografií